Vlastivědný spolek Českolipska

Protektorátní školství a převýchova

sobota 24. ledna 2026

Nevlídné počasí 15. března 1939 jako by předznamenalo smutné události, které se valily na tehdy už okleštěné Československo. Od rána přecházela naše hranice německá vojska a obsazovala naše území. O den později vyhlásil Adolf Hitler Protektorát Čechy a Morava. Protektorátní vláda v čele s prezidentem Emilem Háchou měla velmi omezené pravomoci, svoje práva musela vykonávat ve shodě s potřebami Německa.

Tou největší bylo zásobovat německou armádu, proto první omezení, které obyvatelé protektorátu pocítili, byl přídělový systém. Domácnostem byly přiděleny lístky na pohonné hmoty, mýdlo, potraviny, oděvy a později na tabák. V polovině protektorátu začala „doba temna“, kdy bylo nařízeno zatemňovat okna, nezapalovat svíčky na hrobech atd. Byla zavedena pracovní pohotovost, která se týkala mužů i žen v produktivním věku. Ti byli povinni se po výzvě dostavit a vykonávat přidělenou práci např. ve zbrojovkách. Ještě horším nařízením bylo totální nasazení, kdy museli muži i ženy odejít pracovat do Německa. Pracovní doba byla až 72 hodin týdně a ubytování v lágrech se příliš nelišilo od ubytování v koncentračních táborech. Mnozí odvážně této příležitosti využili k různým sabotážím: poškozovali výrobky, vyráběli zmetky, pracovali pomalu atd. A ještě jeden příkaz pochází z doby protektorátu (a platí dodnes): jízda dopravními prostředky vpravo.

Vzdělávání nebylo v protektorátu žádoucí. Němci nepotřebovali vzdělané Čechy, pouze pracovníky, kteří budou vyrábět pro jejich potřeby. Byly zavřené menšinové a židovské školy, školní budovy začaly sloužit jako kasárna. Do škol, které zbyly, se přestěhovaly děti ze zabraných škol a tím pádem byly třídy přeplněné, učitelé, kteří ani nemuseli mít vzdělání, museli zvládnout až šedesát žáků ve třídě. Zdvojnásobila se výuka němčiny, v učebnicích byly začerněné nevhodné pasáže. Češi nebyli představiteli nacistického Německa uznáváni jako národ, pro ně jsme byli pouze kmen, který byl odedávna podřízen německému národu. Proto se v dějepise vyzdvihovalo propojení Čechů s Velkoněmeckou říší, manipulativně se učilo o těch historických osobnostech, které vnímaly sounáležitost s Němci, byli s nimi spjaty (např. Karel IV.). Výuka, která nebyla kvalitní, se nesla hlavně v duchu německé propagandy. Děti chodily čtyři roky do základní školy, po ni šla většina žáků do učení. Druhý stupeň, tedy měšťanka, byla pouze pro vyvolené, hlavně pro ty děti, jejichž rodiče sympatizovali s nacismem. Střední školy byly pouze gymnázia, reálky a učitelské ústavy. Vysoké školy byly po manifestaci na Opletalově pohřbu uzavřené, zůstala pouze Karlova (německá) univerzita a VŠUT v Brně. Žáci se povinně účastnili sběrů bylin, papíru, hadrů, kaštanů, starší museli pomáhat při sklizni brambor, chmelu, středoškoláci a učni byli povoláváni na práci ve fabrikách, při odklízení po bombardování, atd. A protože se uhlí vyváželo, často bývaly uhelné prázdniny. Byl zrušen Skaut, Junák, Tělovýchovná jednota, také večerní zábavy a plesy.

Náhražkou jim bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Mělo stejné cíle jako Hitlerjugend v Německu. Tedy kamarádstvím, tělovýchovou a propagandou převychovat děti tak, aby byly oddané německé myšlence. Jeho fungování začalo v březnu 1943 a řídil ho František Teuner. Ten sympatizoval s nacismem, ale nebyl to zcela oddaný nacista. Na pozice vedoucích oddílů prosadil i bývalé vedoucí ve Skautu. Do Kuratoria chodily děti od 10 do 18 let a pamětníci přiznávají, že do něj po zrušení zájmových kroužků chodili rádi. Většina rodičů věděla, že se jedná o převýchovu, ale nemohla tomu zabránit. Schůzky branné a ideové výchovy probíhaly v neděli, povinná byla i účast na různých oslavách (např. Hitlerových narozenin) a brigádách. Kuratorium také vydávalo časopisy Zteč, Správný kluk a Dívčí svět. Ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis vytvořili velmi oblíbenou edici Knihovna pro mládež, ve které 2x za měsíc vycházela sešitová vydání rodokapsů, popisující např. hrdinské příběhy německých vojáků z první i druhé světové války. V horizontu 10 let měly být všechny děti poněmčené a v 18 letech měli mladí muži nastoupit do armády. Naštěstí Kuratorium do dvou let zaniklo.

Lebensborn můžeme přeložit jako pramen života. Jeho cílem bylo zalidnit Třetí říši čistokrevnými árijci.  Byla to zastřešující organizace, která měla pod správou porodnice a dětské domovy v zemích, které okupovalo nacistické Německo (v Čechách tento program probíhal na zámku Veltrusy). V porodnicích se rodily děti vojáků wehrmachtu a žen, které splňovaly podmínky čisté árijské rasy. Děti byly matkám odebrány a umístěny do dětských domovů, kde si je vybíraly německé rodiny. K adoptovaným dětem se chovaly různě: někdy jim pro nevhodné chování byly odebrány, a tak se děti dostaly do více rodin, někdy je vychovávaly s láskou. Když se po válce vracely tyto děti do své vlasti, bylo jen málo těch, které se vrátit chtěly. Naprostá většina na svůj původní domov zapomněla, svým rodičům či příbuzným nerozuměla, protože uměly pouze německy. Často se stávalo, že se mnoho let po válce s adoptivními rodiči setkávali. Do dětských domovů se dostávaly děti ze Sudet, děti odbojářů a také vybrané děti z Lidic a Ležáků.

I když po celou válku díky různým zákazům, přísným vyhláškám a popravám lidé žili ve strachu, hodně se jich v prvních třech letech zapojilo do odboje. Většina se přizpůsobila dané situaci a zejména mladí lidé zvolili nenásilný protest, a to dvěma způsoby. Tím prvním byl swing, který se pro ně stal životním stylem. Výstřední mládež tančící swing si vytvořila vlastní jazyk a intonaci řeči. Mládenci zvaní potápky nebo gelblíci nosili účes na emana, dvouřadá dlouhá saka, kravaty, úzké kalhoty, boty na vysokých podrážkách, klobouky zvané tatra. Děvčata, kterým se říkalo kristýnky nebo bedly, si zaplétaly vlasy do copů a nosily barevné šaty. Chodili v partách, byli výrazní, chtěli jít proti společnosti.

Druhým protestem byl trempink, který se velmi rozvinul. Před realitou odjížděly party mladých lidí na osady, kde společně trávily víkendy.  

Těm přizpůsobivým zůstaly pouze víkendové odpolední tancovačky, biograf a rozhlas.

Přednáška, doplněná dvěma krátkými dokumenty s výpověďmi pamětníků Kuratoria a lidických dětí daných na převýchovu, byla velmi zajímavá a přišlo si ji poslechnout 34 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Martina Kantová