Vlastivědný spolek Českolipska

Osudový příběh Lidic

sobota 1. března 2025

Středočeská obec Lidice byla až do svého vypálení stejná jako stovky jiných v naší zemi. Ve sto třech domech žilo pět set obyvatel. Ženy se většinou staraly o domácnost, muži pracovali v drobných živnostech: byl zde švec, kovář, byli tady obchodníci s potravinami i jiným zbožím, také hospodští a sedláci na několika statcích. Většina mužů pracovala v kladenských hutích a dolech. Ve volném čase chodili do hospod, ty tady byly tři, jedna s velkým sálem, kde se pořádaly plesy a tancovačky a místní zde hráli divadlo. V Lidicích byl ještě hudební a hasičský spolek, hokejový a fotbalový klub, někteří chlapci byli v klubu Mladého hlasatele, který nazvali Strážci černých lesů. V centru vesnice stál kostel sv. Martina, ve kterém sloužil svérázný vikář Josef Štemberka. Byl vášnivý včelař, byl velmi spořivý a koupil si auto (i když neměl řidičský průkaz). Vedle kostela stála škola, jejím řídícím byl Ladislav Šimandl z Buštěhradu. Učitelé se dětem velmi věnovali, pouštěli s nimi draky a hrávali jim loutkové divadlo. Oblíbený byl i trafikant Augustin Pospíšil, válečný invalida z Velké války.  Lidé se zde znali, žili pokojně, prožívali období šťastná i chmurná.
Osud Lidic byl po atentátu na říšského protektora zpečetěn nešťastnou shodou okolností. Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna, byl sice ženatý a měl malou dcerku, ale neustále vyhledával krátkodobé vztahy. Seznámil se s 19letou Annou Maruščákovou z Holous u Brandýska. Chtěl na ni udělat dojem, a tak se vydával za odbojáře Milana. Věděl, že Anna navštěvuje své známé v Lidicích, odkud pocházeli synové Horákových a Stříbrných, letci R.A.F., a aby svou smyšlenou roli odbojáře umocnil, nechal po Aničce pozdravovat rodinu Horákových se vzkazem, že je Pepík živ a zdráv. V dopise na rozloučenou, kdy chtěl krátkodobý vztah ukončit (Anna neznala ani jeho pravé jméno), popsal, že učinil, co chtěl, v osudný den, že přespal na Čabárně a že se již neuvidí. Tento dopis přišel do továrny Palaba, kde Anna pracovala, a otevřel jej ředitel Jaroslav Pála. Snad stísněná atmosféra po atentátu, vyhlášené stanné právo, úvaha, zda nejde o provokaci, a i vypsaná odměna na pachatele donutila ředitele odevzdat dopis českému strážníkovi. Ten se jím zabývat nechtěl, ale Pála trval na tom, ať ho odevzdá veliteli, který ho předal gestapu. To, frustrované z neúspěšného pátrání po atentátnících, rozjelo pátrací akci, při které vyslechlo Říhu, Maruščákovou i příbuzné Horáka a Stříbrného. Souvislost s atentátem se sice nepotvrdila, ale dusná atmosféra a nervozita samotného Hitlera urychlila rozhodnutí K. H. Franka předložit vůdci návrh na potrestání za atentát obyvatele Lidic a obec samotnou srovnat se zemí. V noci 10. června vtrhlo nacistické komando do obce, probudilo spící rodiny, přikázalo jim se obléct, vzít si něco k jídlu, doklady, cenné věci a shromáždit se na náměstí. Muže a chlapce starší 15 let odvedli na Horákův statek, ženy a děti do místní školy, a ještě za úsvitu je odvezli do tělocvičny kladenské reálky. Byli důslední, v tom zmatku zapomněli na rodinu Petříkových, ale když to ráno zjistili, i tu zatkli. A byli důslední i v tom, že potrestali všechny lidické, tedy ty, kteří měli v obci hlášený trvalý pobyt (ti, co nebyli osudný večer na místě, dohledali), ostatní propustili. 173 mužů a chlapců od rána popravovali u zdi Horákova statku. Po celou dobu jim poskytoval duchovní útěchu jejich farář, který odmítl milost a zemřel poslední. Už dopoledne začali nacisté nejdříve rabovat domy, odnášet vše, co mělo nějakou cenu, odvádět domácí zvířata, ničit místní hřbitov. Poté stavení podminovali a zapálili. Do hořících Lidic byli přivezeni terezínští vězni, kteří museli vykopat hromadný hrob, poté prošacovat mrtvé, svléct je, naházet je do hrobu a zahrabat. Byli svědky padající věže kostela, při kterém se naposledy rozezněl zvon. V kladenské tělocvičně strávily lidické ženy a děti několik dní. Musely odevzdat cennosti, děti prošly důkladnými prohlídkami a pouze u tří z nich byly shledané árijské rysy. A pak nastalo odloučení dětí od matek. Děti byly ženám násilím odebrané, sedm, těch, kterým ještě nebyl rok, bylo odvezeno do německého sirotčince v Praze. Zbývajících 88 bylo naloženo na automobil, odvezeno do Lovosic, odkud byly vlakem převezeny do sběrného tábora v polské Lodži. Zde strávily několik hladových dní. Přibylo k nim ještě i děvče, které bylo původně vybráno v kladenském gymnáziu na převýchovu. Nacisté vybrali ještě 7 dětí na převýchovu, a zbývajících 82 bylo 12. července v nedalekém vyhlazovacím táboře Chelmno zplynováno. Lidické ženy odvezli nacisté do koncentračního tábora Ravensbrück. Při nedostatečné hygieně, zimě, hladu, těžké práci s neustálým svěděním od vší a štěnic se tyto ženy strachovaly o své děti, o kterých nic nevěděly. A i když bylo přísné embargo na události v Lidicích, přesto se k některým tyto informace dostaly. Ony ale nebyly schopné uvěřit tomu, že jejich obec zmizela, a jejich otcové, bratři, nežijí, uvěřit. Na konci války 27. dubna nastoupily na pochod smrti, těžké podmínky tábora i pochodu nepřežilo 60 žen, do vlasti se jich vrátilo 143. Kde jsou jejich děti, nikdo netušil. Ihned se tedy pustily do pátrání po svých dětech a po několika letech jich bylo nalezeno jenom 17, pouze těch, které byly dané na převýchovu. Soužití ve vrácených rodinách bylo mnohdy problematické. Děti neuměly česky, rodiče zase německy, mnohé děti přilnuly k náhradním rodičům.
Tragédii Lidic nepřežilo 340 místních: 192 mužů, 60 žen, 88 dětí.
Vyhlazením Lidic nacisté poprvé ukázali světu svoji pravou tvář. Zastřelení mužů a starších chlapců, usmrcení dětí a zničení celé vesnice byla krutá odplata za úspěšný atentát. Zvedlo to velkou vlnu odporu po celém světě. Vznikaly vesnice se stejným názvem, pojmenovávaly se ulice, dodnes žijí ve světě ženy, které se jmenují Lidice. Vlády Velké Británie a Francie brzy poté zneplatnily mnichovskou dohodu. Ve Velké Británii bylo založeno hnutí Lidice budou žít, které zorganizovalo sbírku na obnovu Lidic. U nás vznikla sbírka hned po válce.
Lidické události jsou dodnes známé po celém světě. Ať se o nich dozvídáme z knih, filmů či přednášek, vždy se musíme připravit na krutost, které se v tomto případě nelze vyhnout. Zbytečná ztráta životů, hlavně dětí, vhání slzy do očí. Snad nejdojemnější na přednášce byl zvukový záznam dětmi čtených dopisů z Lodže, které v nich prosí svoje příbuzné o boty, šaty či kus chleba.
Původní Lidice se nacistům skutečně podařilo vymazat z mapy světa. Tam, kde dříve stály, je dnes pietní území, nad kterým bylo vystavěno muzeum. Na pietním území se nachází bronzové sousoší zavražděných dětí, hromadný hrob popravených lidických mužů, ztvárněné základy kostela a školy, zůstatky Horákova statku a symbolicky obnovený původní hřbitov. Mezi pietním územím a novými Lidicemi byl vysázen růžový sad Míru a přátelství s více než 24 tisíci keři z 240 druhů růží. Nové Lidice byly postavené na přelomu 40. a 50 let. 150 rodinných domů i s původním vybavením jsou dnes kulturní památkou.
Z lidických, kteří měli v době tragédie zde hlášené trvalé bydliště, přežil pouze František Seidl, který byl ve vězení (a proto byl vyškrtnut ze seznamu trvale bydlících). Do vlasti se vrátili také letci Josef Horák a Josef Stříbrný, ale v Lidicích nebyli vítáni. Ač nevinní, některé lidické ženy to tak neviděly. Horák se vrátil do Anglie, Stříbrný žil s pocitem křivdy v Písku. A přežila také zakrslá hrušeň, která nacistům nestála za to, aby ji zničili. Dodnes tam je a z jejich štěpů vyrostlo v různých městech hodně hrušní, jednu máme také v našem městě na náměstí Osvobození.

Přednášku si přišlo poslechnout 22 zájemců.

Mgr. Martina Kantová, Magdalena Pujmanová