Vlastivědný spolek Českolipska

• Barcelona a katalánské pobřeží

• Dušičkový výlet do Kamenického Šenova

• Útěchovice, Hamr na Jezeře a Stráž pod Ralskem

• K historii svítidel firmy Palme v Kamenickém Šenově

• Komentované prohlídky v muzeu

• Bitva u Hochkirchu 14. října 1758 a její ozvěny v našem regionu

• Výlet do Mimoně a k Eustachově kapli

• Máchovo jezero – rybník mnoha jmen

• Středověké sklářství v Lužických horách aneb Co nám prozradily jejich lesy

• T. G. Masaryk a Václav Havel… prezidenti minulosti a přítomnosti

• Rušná křižovatka mezi Budyšínem a Prahou

• Bombardování Českolipska na konci 2. světové války

• Peripetiemi a serpentinami orální historie na Českolipsku

• Geoturistika v bývalém vojenském prostoru Ralska

Barcelona a katalánské pobřeží

sobota 11. listopadu 2023

Cestování je záliba mnoha lidí. Těší se na změnu prostředí, odtržení od povinností, nové zážitky. Mnohým to ale nestačí, chtějí o navštívených místech vědět více, znát jejich historii, poznat místní obyvatele. To získávají od průvodců nebo si sami něco vyhledají. A potom jsou cestovatelé, kteří se na cestu připraví, o místě si najdou informace a tam si je doplní. A mají snahu se s ostatními o svoje poznávání podělit. Takovým cestovatelem je Ladislav Pytloun, náš stálý host, který nám vždy jednou za rok v historicko-cestopisné přednášce přiblíží svoje zážitky.

V letošním roce k nám zavítal s přednáškou Barcelona a katalánské pobřeží. Španělsko, čtvrtá největší země Evropy, se skládá ze 17 autonomních společenství a měst. Jedním z nich je Katalánsko. Leží na severovýchodě země při pobřeží Středozemního moře, kam se svažují od francouzské hranice Pyreneje. Rozlohou se podobá Slovensku. Katalánsko má bohatou historii. Jeho osídlení je doloženo ve starší i mladší době kamenné, v éře Římské říše bylo civilizovaným územím, nalézáme zde proto velké množství antických památek zapsaných na seznam Světového dědictví UNESCO. Skoro šest století (1164-1707) bylo podřízeno Aragonskému království, poté až dodnes království Španělskému. Ještě předtím, v roce 1640, povstalo a vyhlásilo Katalánskou republiku. Toto povstání však bylo potlačeno, přesto si Katalánsko udrželo autonomii a svoje tradice. A to až do nástupu generála Francisca Franca v roce 1936, jehož režim potlačoval vše, co bylo katalánské. Další snahy o vznik samostatného státu přišly zejména v roce 2017 po referendu o vyhlášení nezávislosti, které ale španělský parlament nepřijal. Katalánci mají svůj jazyk, více se ale domluví španělsky. Národní identita Katalánců je velmi silná, svoji národnost se snaží zdůrazňovat bohatými tradicemi, ke kterým patří katalánská literatura, architektura, výtvarné umění, ale i sport. Z Katalánska pochází Salvador Dalí, Antoni Gaudí a další světově proslulé osobnosti. Katalánci jsou hrdí na svůj lidový tanec sardana, při kterém tančí čtyři muži a ženy nejdříve v páru a poté společně v kruhu. Ještě známější je stavění lidských věží. Dříve muži, dnes i ženy a děti, se po čtveřicích staví na sebe a budují až desetipatrové živé pyramidy. Poslední patro tvoří většinou dítě, které rozvine katalánskou vlajku. Je to strhující podívaná, při níž se bubnuje, hraje na flétny. A když už se staví poslední patra, přihlížející podpoří ty dole, aby se stavba nerozpadla a vlajka mohla nahoře vlát.

Středobodem Katalánska je skoro třímilionová metropole Barcelona, jejíž počátky sahají do období Římské říše. Barcelona byla vždy významné město, zde se odehrávaly dějiny Katalánska. Jezdí se sem za architekturou, na moderní pláže, za nákupy do tržnic a do restaurací za dobrým jídlem. Uprostřed města je středověká čtvrť Barri Gótic s katedrálou sv. Kříže a sv. Eulálie ze 14 století. Zdejší gotický sloh má svá specifika, typická je pro něj např. menší zdobnost a využití malého množství oken. Charakteristickou dominantou města je kopec Montjuic, ze kterého jsou krásné výhledy. Zaujme nás zejména čtvrť Eixample. Ta překvapuje hustotou budov ve čtvercových blocích se zkosenými rohy a širokými ulicemi. Zdejší architektura je typická pro Katalánsko, nazývá se katalánský modernismus. V něm se uplatňují pseudoslohy 19. století se zoomorfními a florálními motivy. Půjdeme-li se touto čtvrtí projít, poznáme budovy, které navrhoval architekt Antoni Gaudí. Jeho rukopis je nezaměnitelný. Je to např. Casa Milá, kterému se přezdívá Kamenolom, nebo Casa Battló, v jehož blízkosti se nachází domy od jiných architektů, Casa Amatller a Casa Lleó. Tyto stavby se někdy dohromady označují jako Domy jablka sváru, neboť se u nich návštěvníci dle svého vkusu přou o to, který z nich je zajímavější, hezčí či barevnější. To, co nejvíce láká turisty, je stále nedokončená Sagrada Família, která se s několika přestávkami staví již od roku 1883. Tehdy Antoni Gaudí vymyslel koncept středověké katedrály, jejíž návrhy pak neustále měnil. Zároveň trval na financování pouze z darů a nevadila mu dlouhá realizace, neboť ve středověku bylo běžné, že stavby katedrál trvaly hodně let. Gaudí tušil, že toto dílo je unikátní, podřídil mu proto část svého života a stalo se mu i osudným, neboť když v červnu 1926 dohlížel na stavební práce, srazila ho tramvaj a následkem těžkých zranění zemřel. Zdá se, že ke stému výročí jeho úmrtí bude katedrála konečně dostavěna, podle počítačových 3D modelů nás jistě čeká úchvatná podívaná na toto fascinující dílo, které představuje vrchol katalánského modernismu.

Opusťme Barcelonu, kterou jsme si představili jenom zčásti. Vydejme se na jih k vápencové hoře Montserrat. Benediktínský klášter není architektonicky až tak zajímavý, protože několikrát vyhořel a byl přestavován (i tak v sobě ukrývá pozůstatky románského, gotického i renesančního slohu). Má však památku, která láká turisty a hlavně věřící z celého světa. Je to socha černé Madonny s Ježíškem, patronky Katalánska (její kopie byla od roku 1666 i na Bezdězu). Pro Katalánce je Montserrat magické místo, rádi ho navštěvují a s úctou se zastavují či se pomodlí u své patronky.

Druhý největší přístav Katalánska je ve městě Tarragona. Toto město bývalo v době Římské říše centrem provincie Hispania Tarraconensis, která se rozkládala na celém Pyrenejském poloostrově. Tarragona je proto starobylé město s množstvím římských památek, zachovaly se zde městské hradby či římský amfiteátr, dominantou je románsko-gotická bazilika sv. Tekly. Nedaleko od města se nachází římský akvadukt či římská vila Centcelles s raně křesťanskými freskami a mozaikami, je to jedna z nejvýznamnějších památek římského umění ve Španělsku.

Kdybychom pokračovali na jih po pobřeží, dostali bychom se do delty řeky Ebro. Na tomto místě se chovají slávky a mušle. Právě tady jsou i hlavní rýžová pole, odkud se rýže distribuuje do celého Španělska a vaří se z ní národní jídlo paella. Delta řeky Ebro je rájem rybářů, kteří se sem sjíždí z celé Evropy. A zde se rovněž na propagační materiály charakterizující celé Španělsko pořizují i působivé fotografie plameňáků, kteří zde žijí ve velkých hejnech.

Zajímavou přednášku Ladislava Pytlouna si poslechlo 18 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Ladislav Pytloun

Dušičkový výlet do Kamenického Šenova

sobota 4. listopadu 2023

O dušičkovém výletu jsme putovali za skláři

Dušičkové výlety, to je tradice našeho spolku, která trvá přes 20 let. Každý rok se vydáváme ke kostelům a na hřbitovy, kde nám odborný průvodce připomene historii kostela a projdeme se s ním hřbitovem, kde si prohlédneme místa posledního odpočinku významných osobností nebo architektonicky zdařilé náhrobky. A protože i letos putujeme za skláři, vydali jsme se do Kamenického Šenova. V místním muzeu nás ředitelka Helena Braunová provedla nejen stálou expozicí ale i dvěma výstavami, které se vztahují k výročím založení muzea a firmě Lobmeyr.

První výstava se jmenuje Malé muzeum velké výročí. Před sto lety byl ve městě založen muzejní spolek a spolu s ním vzniklo i muzeum. Prostor pro první výstavy nasbíraných exponátů poskytla zdejší sklářská škola, od roku 1927 se muzeum usídlilo na náměstí do budovy bývalé, dnes už zbořené radnice. Po 2. světové válce v roce 1949 sídlilo muzeum v bývalé rafinerii Conrath & Liebsch. Do domu, kde sídlí dodnes, se přestěhovalo v roce 1968, to už bylo dva roky pobočkou jabloneckého muzea skla a bižutérie. Pod ním zůstalo až do roku 1991, kdy jej převzalo město. 100 let je krásné kulaté výročí, kdy je potřebné připomenout si ty, kteří se o muzeum nejvíce zasloužili. V Kamenickém Šenově to byla rodina Palme, která zde vyráběla lustry a další skleněné výrobky. Zakladatel Elias Palme zde nechal postavit továrnu na výrobu lustrů, jeho synové v ní úspěšně pokračovali. Je zajímavé prohlédnout si ručně psané podrobné záznamy s nákresy jednotlivých exponátů, kterou evidoval Franz Fridrich Palme. Poslední z rodu Harry Palme, velký patriot města, vedl firmu až do roku 1945. Měl rád Kamenický Šenov a sklářství rozuměl. V třísvazkovém rukopise Das hohe Lied vom böhmischen Glase (Vznešená píseň o českém skle) nalézají dodnes badatelé cenné informace o kamenickošenovském sklářství. Svému strýci Eliasi Palmemu věnoval k 50. výročí založení firmy toto vyznání:

„Jako Tvé lustry šíří nádheru
již Tvá mysl vynašla za padesát let
zůstaň našim světlem ještě po dlouhé časy
a nadále našim mistrným vedením“

Výstava představila Kamenický Šenov jako středisko sklářského řemesla a zvláště rytého skla. Věnuje se vynikajícím mistrům řemeslníkům, majitelům firem a obchodníkům. Na výstavě jsme si prohlédli mistrně broušené výrobky, které jsou běžně uložené v depozitáři.

Další výstava se nazývá Luxus od Lobmeyra. Před 200 lety založil Josef Lobmeyr ve Vídni obchodní dům se skleněným zbožím. Firma rozšířila kontakty i s českými sklárnami. Kamenický Šenov se stal jejich střediskem pro najímání brusičů a rytců skla, kteří v jejich pobočkách pracovali pro firmu. To byla velká pocta i výzva, neboť realizace návrhů předních vídeňských umělců je motivovala k neustálému zdokonalování. Firma navázala spolupráci i se sklářskou školou, společně se podíleli na udržování vysoké úrovně výuky a realizace zde vytvářených prací. Pobočka firmy sídlila v dnešní budově muzea, ta ji patřila od roku 1918, a říkalo se jí sklářský dům. Byly zde brusičské a rytecké dílny. Na výstavě jsme viděli výrobky firmy, ty luxusní a řemeslně velmi kvalitně vybroušené, ryté a malované vázy, mísy, sklenice, kalíšky a další. Firma J. & L. Lobmeyr působí dodnes a stále si udržuje vysokou úroveň na zakázku vyrobených výrobků od předních návrhářů realizovaných skláři, kteří na úrovni zvládají svoje řemeslo.

Z tepla muzea jsme se přesunuli na Starý hřbitov u kostela Narození svatého Jana Křtitele. Tady nám Bc. Radim Vácha, předseda spolku SONOW, připomněl historii kostela a hřbitova. Starý hřbitov v Kamenickém Šenově ukazuje na majetnost zdejších sklářů, z nichž většina uměla nejen dobře vyrábět, ale i prodávat. Šenovští skláři dostávali za svoji práci dobře zaplaceno. Většinou to byli zbožní lidé, kteří, znalí poměrů v cizích zemích, žili v pokoře a úctě ke své rodině a předkům. Náhrobky na starém hřbitově tyto skutečnosti zrcadlí. Podle letopočtu vzniku je jejich výzdoba ve stylu baroka, rokoka, manýrismu, novogotiky, klasicismu. Podle vkusu i peněz majitelů jsou některé zdobené baldachýny, sochami andělů různých velikostí, drobnými postavami znázorňující biblické výjevy.

Všudypřítomná symbolika připomíná pomíjivost zrození (dítě), smrt (smrtka s kosou), plynutí života (přesýpací hodiny), křehkost žití (slánka s bublinou, která může prasknout). O hluboké zbožnosti majitelů vypovídají žalmy vyryté do náhrobků. Vytvářeli je různí sochaři, i ti velmi významní, např. bratři Maxové ze Sloupu v Čechách. Hřbitov byl uzavřen v roce 1910 a začínal chátrat. Ve třicátých letech minulého století zde bylo 84 náhrobků. Po 2. světové válce chátral kostel i náhrobky, které ubývaly, byly likvidovány např. při opravě kostela v 70. letech minulého století. Mizely i sošky jak sešlostí, tak rozkrádáním.

Žalostný stav Starého hřbitova není lhostejný některým obyvatelům Kamenického Šenova. V roce 2005 se sdružili do občanského spolku SONOW s cílem zrestaurovat zbylých 55 náhrobků a vrátit tomuto pietnímu místu Genius loci. Je potěšující, jak se jim to daří.

Výletu se zúčastnilo 15 zájemců

Magdalena Pujmanová

Kartounky v České Lípě

sobota 21. října 2023

Kartounky v České Lípě

Kdybyste se před 200 lety šli projít k řece Ploučnici a nahlédli do některé kartounky, kterých bylo u tehdy ještě nezregulované řeky několik, zamotala by se Vám hlava z výparů barev, hluku, zpěvu a pokřikování na dětské pomocníky:

„V síni bylo asi deset širokých a dlouhých stolů, okolo nichž se soustřeďoval nejčilejší život. Když z přádelny a tkárny došly upravené látky do tiskárny, tu se pak odtud dostaly do rukou tiskařů, kteří tiskli dřevěnými špalíčky se vzorky druhou nebo třetí barvu na plátno na stole rozložené. Po obou stranách u zdí byla skoro u každého stolu nádoba s barvami; vedle stál stolek, na němž bylo nataženo buď voskové plátno, anebo sukno. Když se natřelo barvou, přitlačil se na ně vzorek, a tento barvou ovlhčený vzorek přitiskl tiskař na látku na stole rozestřenou a přitloukal vzorek rukou. Barvy, jakož i natírání voskového plátna nebo sukna měly děti obyčejně na starosti, které naštrejchovaly barvu a nazývaly se tedy štrajchpudlíci. Nad hlavou se houpaly kartouny právě potisknuté na trámích a bidlech, pokřikování, prozpěvování a to přitloukání působilo takový hluk, že vstoupivšímu, jež nebyl navyklý, hlava se točila. Vzduch zde byl nadmíru těžký, všelikými výpary barev a lidí tak naplněný a zkažený, že bylo člověku až úzko. V celé síni pracovalo ke stu mužských a dětí, ježto běhaly po galerii a na znamení vytahovaly potisknuté látky.“ (Ukázka z knihy Gustava Moravského Z malého světa)

Kartounářství, to je slavná éra našeho města 1. poloviny 19. století. V té době bylo hned po Praze druhým nejvýznamnějším střediskem potiskování textilu v Čechách. Kde všude nalézáme v České Lípě stopy po kartounkách? Na mnoha místech. Je několik budov, které nechali majitelé kartounek postavit a dodnes, i když jsou přestavěné, slouží různým účelům.

Průkopníkem kartounářství v České Lípě se stal Franz Michel, který svoje podnikání ve výrobě bavlněných tkanin rozšířil v roce 1793 o potisk látek. Budova první českolipské kartounky se nazývá Richterův dvůr. Rodině Michelů patřila až do roku 1818, poté ji až do roku 1834 vlastnili podnikatelé Josef Schreiner & Josef Nowack. Dalším majitelem se stal Josef Richter, po němž nese dvůr jméno. Během jeho působení se Richterův dvůr rozrostl o další budovy. Produkce potištěného kartounu zde byla zastavena v roce 1865. Postupem času prošly budovy rekonstrukcí, i nadále sloužily k podnikání (vyráběla se zde např. čokoláda a kandované ovoce), byla zde kasárna, levné byty a různé provozovny. V 80. letech minulého století byl technický stav budov velmi špatný a hrozila jim demolice. Zvrat přišel v letech 1992-1994. Péčí města byl areál Richterova dvora opraven. V současnosti zde působí různé firmy a také městská policie.

Nejvýznamnější podnikatelé v kartounářství pocházeli z rodu Wedrichů. Začátek jejich podnikání se datuje do roku 1790 a trvalo přes sto let (až do roku 1904). Čtyři generace se zabývaly nejprve modrobarvířstvím a modrotiskařstvím, poté potiskem látek. Jejich podnikání jim podle tvrdého diktátu hospodářských krizí a rozkvětů přinášelo úspěchy i pády. I oni byli nuceni kartounku uzavřít nebo pronajmout. Přesto byli většinou úspěšní. Při velké poptávce si pronajímali další provozovny, po roce 1840 nechali postavit další tovární budovu. Ta byla zbourána v roce 1956, když předtím sloužila jako kasárna 18. pěšího pluku, později Československé armádě, prodával se zde nábytek a sportovní potřeby, a před demolicí v ní byl sklad Sběrných surovin. Budova stála kousek od dnešního obchodního domu Andy, dnes tudy vede silnice. Podnikání Wedrichů však začalo v jejich domě naproti kostelu sv. Máří Magdalény. Látky se v něm tiskly až do roku 1904. Od té doby slouží obchodním účelům. Prodávaly a opravovaly se zde různé stroje, byla v ní prodejna Te-Ta, dlouho se tady prodávaly oděvy. Dnes je dům opraven. Heinrich Wedrich, poslední podnikatel tohoto rodu, nabyté jmění svých předků vložil do sběratelství a různých nadací. Jeho sbírky preparátů exotické zvěře, mincí, obrazů a rozsáhlá knihovna jsou uloženy v českolipském muzeu.

V dnešní Barvířské ulici, ve starém domě, který vlastnila rodina Grafů, se látky začaly potiskovat v roce 1795. Staré stavení nechal tehdejší majitel Franz Graf v roce 1801 zbourat a na jeho základech postavil rozlehlý objekt, který se podle popínavých lián loubince obepínajícího stavení nazýval Růžový dvůr. V něm se látky potiskovaly až do roku 1860. Po pěti letech zde pak byla umístěna reálka, v roce 1879 se do prostorného domu přestěhovala první zemědělská škola v Čechách z Libverdy u Děčína. Další půl století zde byly sklady a byty, a potom, po 2. světové válce si pamětníci jistě vzpomenou, že zde chodili do hudební školy. Budova v roce 1985 vyhořela. Grafova Kartounka dnes už nestojí, přesto jeho stopu nalézáme v českolipském muzeu. V ojedinělé sbírce 16 ks textilních vzorníků je v jednom z nich u dvou vzorů přípis „Leippa Franz Graf“ a iniciála FG. Vzorník číslo 11 je připsán Grafově kartounkce.

Kartounku vlastnil i českolipský purkmistr Adalbert Kirchberg. V roce 1803 ji založil jeho otec advokát Wenzel Kirchberg s bratrem Antonem a společníky Franzem a Antonem Hampelovými. Její první budovu nalezneme na rohu dnešních ulic Jindřicha z Lipé a Berkovy. Protože se podnikání dařilo, koupili majitelé další budovy v dnešní Dubické ulici. Kirchbergrovi a Hampelovi společně podnikali do roku 1831, poté patřil podnik Adalbertu Kirchbergovi, a to až do roku 1860, kdy v ní ukončil činnost. Z komplexu budov v Dubické ulici zbyly pouze dvě. Jeden je obytný dům, druhý má historii bohatší. Od roku 1870 zde firma K. J. Botschena vyráběla samet a sametové a hedvábné stuhy. Rodině Botschenů patřil dům až do 2. světové války. Po ní zde byla mateřská a později zvláštní škola. Dnes ji využívá Farní charita. Rohovou budovu ve středu města později koupila rodina Altschulů a sídlila zde směnárna Mercur, později až do 2. světové války Creditbank. Dnes slouží obchodním účelům.

V dnešní Moskevské ulici se nachází několik budov, bývalých kartounek. Naproti kostelu sv. Kříže stál původně zchátralý dům Franze de Paula Elbela, který ho nechal zbourat a postavil zde dvoupatrovou zděnou budovu. V ní se od roku 1810 potiskovaly látky. Franz de Paula Elbel k ní se společníky Raimundem Gütlerem a Josefem Hellerem přikoupil i sousední domy. Společnost nejprve opustil Josef Heller, a po městském požáru v roce 1820, kdy byla výroba omezena na minimum, odešel i Raimund Gütler. Elbel zemřel v roce 1823, o dva roky později byly v dražbě rozprodány zásoby zboží, zařízení kartounky i budovy. Ty pro město koupil Franz Hampel. V jedné budově byl umístěn chudinský špitál, v ostatních byly byty, sklady, také přádelna, chvíli i strážnice vojenského oddílu. Když o ně v roce 1835 projevil zájem Emanuel Müller, město mu je rádo prodalo. Trvalo ale necelých pět let než získal celý komplex, ke kterému přikoupil další sousední domy. Od roku 1841 až do roku 1844 se podnikání dařilo, uzavřeno bylo v roce 1845. Hlavní budovu komplexu si město pronajalo v roce 1850, kdy se stalo krajským městem, a zřídilo zde úřadovny krajského soudu i vězeňské cely. Ten zde sídlil až do roku 1898, v té době město budovu už vlastnilo. Budova byla opravena a v roce 1901 se do ní nastěhovala chlapecká národní škola. Za 1. světové války zde byly ubytovny vojáků 18. náhradního pěšího pluku. Školní ruch se zde obnovil v roce 1919 a zůstává dodnes. Do dnešní podoby byla škola opravena v roce 2008 a nese jméno nejznámějšího českolipského vězně, tedy ZŠ Jakuba Arbesa (který v ní byl vězněn v letech 1873-1874).

Emanuel Müller vlastnil ještě jednu kartounku a to v dnešní Pivovarské ulici. Nechal zde vystavět barvírnu, sušárnu se sušicí věží a bělírnu. V těchto prostorách se pracovalo deset let (1835-1845). Stejné využití našly budovy v letech 1858-1863, kdy je koupil kartounářský průmyslník Ignaz Thume, který nechal budovy přestavět. V dalších letech sloužil areál jako přádelna firmy Römer z Chrastavy. Její podnikání bylo velmi úspěšné, před 1. světovou válkou se jejich jemná bavlněná příze vyvážela do celé monarchie. Za 1. světové války zde byl umístěn 18. pěší pluk. Se vznikem republiky změnila firma majitele, ale pořád se zde tkala příze. Ve 30. letech byla továrna zmodernizována a rozšířena. Výroba se nezastavila ani za 2. světové války, a ani v dalších letech. Až do 90. let minulého století zde působily různé textilní podniky, nám je nejvíce známý BENAR. Dnes zde pracují různé firmy.

V Moskevské ulici naproti pivovaru bývala fabrika, kde se potiskovaný kartoun vyráběl nejdéle. S malými přestávkami se zde látky potiskovaly 132 let (1806-1938). Mezi budovami dnešního Festoolu a bývalého Polydekoru u Mlýnského náhonu (který byl při regulaci Ploučnice zasypán) nechal v roce 1789 Severin Langer postavit barvírnu. Látky se v ní začaly potiskovat v roce 1806. Po 30 letech, v roce 1838, se manufaktura dostala do dražby. Koupil ji Ignaz Thume. Ten nechal staré dřevěné budovy zbourat a postavil zde velkou hlavní budovu. Thume byl dlouholetý úspěšný českolipský podnikatel, který kartounářskou manufakturu rozšiřoval o nové přístavby, z ruční práce postupně přecházel na strojovou. Jeho šátky a šatovky se prodávaly na trzích po celém Uhersku. Prosperující firmu neohrozil ani požár v roce 1862, který byl naštěstí včas uhašen. Po jeho smrti v roce 1867 se kartounce přestalo dařit, takže jeho syn v roce 1873 vyhlásil úpadek, kancelářský nábytek a provozní inventář byl vydražen a o dva roky později byly prodány i budovy. Ty si pro potisk látek pronajali Eduard Bloch a Emanuel Grünfeld. V roce 1886 továrnu koupili, přestavěli a rozšířili na nově koupeném pozemku. Roku 1893 vstoupil do firmy Arnold Rosenthal a začal její další rozkvět. Rosenthal vystudoval v Manchesteru v Anglii, byl vzdělaný a podnikavý. Továrnu modernizoval, zaváděl novinky ve strojní výrobě i ve výrobě látek. V roce 1913 vypukl v továrně požár, který budovu značně poškodil. Rosenthal začal ihned se stavbou nové budovy a po půl roce se výroba znovu rozjela naplno. I po 1. světové válce, díky prozíravé politice majitele, který investoval do nových strojů, se továrně dařilo - dosáhla až 80% vývozu. Arnold Rosenthal zemřel v roce 1930, jeho synové překonali hospodářskou krizi, ale když se jim po ní začalo dařit, k moci se dostával Hitler a rodina Rosenthalových se rozhodla opustit Československo. V únoru 1938 ohlásili hospodářský úpadek a republiku opustili. Tím skončila slavná éra výroby potiskovaných látek na Českolipsku. Budovy kartounky dále využívala firma Siemens-Schucktwerke A. G. Berlin. Výroba elektromotorů a elektronářadí zde pod různými názvy podniku probíhá dodnes.

Franz Hampel a Arnold Rosenthal vlastnili postupně i kartounku, která se nacházela v dnešní Dubické ulici. Sestávala z několika stavení, patřila k ní i přilehlá louka, kde se prádlo bělilo. Jejími prvními majiteli byli v letech 1810-1813 Wenzel Chammer, Vinzenz Köllner a Franz Zimmermann. Od roku 1820 zde podnikal Franz Anton Hampel. Podnikání se dařilo až do roku 1848, kdy zde vypukl požár. Poté zde podnikali bratři Altschulové a od roku 1873 ji vlastnili výše uvedení podnikatelé Grünfeld a Bloch, takže se stala pobočným provozem jejich továrny v Moskevské ulici. Provoz Rosenthalovy kartounky se zde zastavil během 1. světové války a natrvalo potom po odchodu jejích dědiců z Československa v roce 1938. Po válce zde byl sklad, od roku 1949 to byl pobočný závod tehdejšího podniku ČKD, od roku 1955 jeho slévárny hliníkových odlitků. Provoz byl zrušen na konci 90. let, poté jej koupila společnost SP Plast. V opraveném areálu dnes pokračuje ve výrobě technických výlisků z plastů firma IMG Automotive.

O činnosti kartounky Ziegler & Weber, které stávala ve spodní části Sokolské ulice, víme velice málo. V činnosti byla asi pouze v letech 1817–1826.

Poslední z českolipských kartounek ležela v dříve samostatné obci Dubice. Založili ji pravděpodobně před rokem 1806 Josef Schreiner a Josef Horn. Od roku 1808 již byl majitelem Josef Schreiner a po jeho smrti syn Eduard. Kartounka stávala v dnes již neexistujícím augustiniánském dvoře a její součástí byl i provoz u ramene Ploučnice. Výroba zde skončila okolo roku 1860 a oba areály pak sloužily různým průmyslovým účelům.

V letošním roce vydal Vlastivědný spolek Českolipska spolu s Vlastivědným muzeem a galerií v České Lípě knihu Kartounky v České Lípě v 18. až 20. století. Publikace autora Jaroslava Panáčka popisuje historii všech kartounek ve městě od doby jejich vzniku, osudy jejich jednotlivých majitelů, až po zánik objektů nebo jejich nové využití. Kniha doprovázená množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu představuje rovněž potiskovací formy a překrásné barevné vzory kartounových potisků z unikátních sbírek těchto artefaktů, které vlastní českolipské muzeum.

Magdalena Pujmanová, ing. Jaroslav Panáček

Útěchovice, Hamr na Jezeře a Stráž pod Ralskem

sobota 14. října 2023

V dalším výletě z cyklu Krajem svaté Zdislavy jsme navštívili dvě místa, která bývala vyhledávanými letovisky – Hamr na Jezeře a Stráž pod Ralskem. Součástí Hamru na Jezeře jsou Útěchovice, ve kterých jsou dva zajímavé objekty. Zatímco tvrz je zcela zničená, bývalá papírna, na kterou byl už vyměřený demoliční výměr, vstala z popela. Zásluhu na tom má její majitel pan Rudolf Krejčí. Před třiceti lety kolem rozpadlé a nálety zarostlé budovy, které chyběl kus střechy, a obvodové zdi byly zpevněné dráty, projížděl na kole. Zastavil, prohlédl si to torzo a rozhodl se, že se ho pokusí zachránit. Na svá bedra si naložil neuvěřitelnou dřinu. Ta nejhorší jej čekala na začátku, kdy musel nechat odstranit dřeviny prorůstající stavbou a nekonečné množství zde navezeného odpadu a sutin z rozpadající se třípodlažní budovy. Pan Krejčí spolupracuje po celou dobu rekonstrukce s historiky z Národního památkového ústavu, kteří mu v archivech vyhledávají potřebné materiály, a snaží se zrekonstruovat papírnu tak, jak vypadala v době svého největšího rozkvětu. To se mu daří, budova má novou mansardovou střechu a obnovenou fasádu, která se řadí mezi nejzdařilejší realizace v severních Čechách v této době. V patře už se rýsují pokoje a velká společenská místnost, a v přízemí a ve sklepě malá muzejní expozice. Přejeme panu majiteli, aby se jeho předsevzetí z roku 1996, kdy budovu získal, brzy naplnila.

Hamr na Jezeře se pomalu vrací k rekreačnímu letovisku, které mu sluší nejvíce. Díky těžbě rud, kterými je dosud okolí protkané, se obec začala v 16. století rozvíjet a získala i svůj název. K těžbě sloužil i Hamerský rybník, který se na konci 19. století, kdy už byla těžba ukončena, stal vyhledávaným místem rekreantů. U rybníku, přejmenovaného na jezero, byly vybudované pláže, postaven pavilon s 60 kabinkami a slavná skluzavka, kterou můžeme vidět ve filmu Dovolená s Andělem, a po hladině rybníku se projížděly loďky. Bohatí podnikatelé zde postavili vily a hotely, do kterých po 2. světové válce jezdili rekreanti ROH. V 60. letech se v okolí začal těžit uran. Hotely a vily se změnily v ubytovny pro lidi stěhující se sem za prací, jezero bylo vypuštěno. Éra uranového průmyslu skončila v 90. letech minulého století. Obec opět krášlí napuštěný rybník s v pozadí s kopci Děvínem a Hamerským Špičákem a láká rekreanty k odpočinku.

I další rybník, ke kterému jsme došli po cyklistické stezce, sloužil v 1. polovině 20. století rekreaci. My jsme kolem Horeckého rybníku u Stráže pod Ralskem pouze prošli k zámku Vartenberk. Původní gotický hrad ze 13. století byl na konci 16. století přestavěn na renesanční zámek. Za třicetileté války byl vypleněn a vypálen. Tehdejší majitelé z rodu Hartigů v něm bydleli až do roku 1830, kdy se přestěhovali do nově postaveného zámku v Mimoni. Za první republiky sloužil rekreantům, za 2. světové války zde byla věznice. Zámek byl zpustošen za působení Sovětské armády a v roce 1987 vyhořel. S obnovou započalo město v devadesátých letech minulého století. Dnes má novou střechu a částečně i fasádu.

Poslední zastavení nás čekalo v kostele sv. Zikmunda. Původně gotický kostel byl zasvěcen sv. Mikuláši. Prošel rekonstrukcí jak renesanční tak i barokní. Vlastnili jej Vartenberkové, později Hartigové. Po 2. světové válce kostel chátral, byl využíván jako skladiště. Přesto v něm v osmdesátých letech minulého století vznikla zajímavá výmalba boční kaple. Akademický malíř Mojmír Vokolek v ní kuriózně vytvořil svoje vidění bible. Ostatně, zajímavý je i obnovený interiér připomínající byzantský styl, jehož restaurování inicioval farář Václav Horniak.

Zajímavým výletem nás provázel historik Michal Panáček a sešlo se na něj pouze 9 zájemců.

K historii svítidel firmy Palme v Kamenickém Šenově

sobota 23. září 2023

Nejslavnějším příslušníkem rozvětveného rodu, který se zasloužil o rozvoj lustrařství a rozkvět Kamenického Šenova, byl Elias Palme (1827-1893). Nebyl to on, kdo tohle průmyslové odvětví založil, i když se mu to omylem přičítá. První křišťálový lustr vznik v roce 1724 v dílně Josefa Palmeho z Práchně (1701-1747). V jakém příbuzenském vztahu byli, se neví, je ale hodně pravděpodobné, že tam příbuzenské vazby jsou.

Elias Palme se narodil v Kamenickém Šenově. Otec Josef Benedikt Palme byl mistr pekař, který musel uživit početnou rodinu - Elias měl deset sourozenců. Vyučil se pasířem u mistra Klingera v České Kamenici, zkušenosti získával v pasířské dílně v rodném městě, také ve Vídni. Měl talent na podnikání a byl nezvykle pracovitý. I když se do Kamenického Šenova vrátil s dluhem, brzy jej dokázal splatit. Jeho kariéra začala v dílně v rodném domě, v roce 1849 založil rodinný podnik, později Elias Palme & Co. zaměřený na výrobu luxusních a přepychových lustrů, který se díky jeho odvaze v podnikání úspěšně rozvíjel. Nebál se zavádět do výroby nové stroje, podnik rozšiřoval zřizováním dílen vyrábějících příslušenství na lustry (např. v roce 1876 založil první kulírnu a brusírnu na parní pohon v severních Čechách). Udržoval si dobré vztahy s obchodními partnery, korektně a přátelsky se choval ke svým zaměstnancům, i když po nich vyžadoval dobře odvedenou práci. Právě kvalita vynesla jeho svítidla zhotovená na zakázku na světovou úroveň. V továrně se vyráběly vkusné a moderní lustry dle vlastních návrhů, také napodobeniny z dob baroka, empíru, rokoka, secese, na jejich vzhledu poznáváme vliv orientu, odkud přicházely lukrativní zakázky. Prosperující firma, která nabízela práci lidem z Kamenického Šenova i okolí, byla hluboce zasažena městským požárem v roce 1868. Elias Palme se nevzdal a ihned začal stavět novou továrnu, která se brzy rozběhla, a kariéra úspěšné firmy pokračovala. Postavil i pobočku firmy ve Smržovce, v 80. letech 19. století zaměstnávala jeho firma téměř sto lidí, patřila k největším v Rakousko-Uherské monarchii.

Elias Palme se v roce 1851 oženil s Johannou Günterovou, dcerou kamenickošenovského malíře skla a obchodníka. Měli spolu pět dcer a tři syny, z těch si vychoval zdatné pokračovatele rodinné firmy. Když v roce 1893 zemřel, jeho synové dokázali v úspěšné kariéře pokračovat a dále ji rozvíjet. Byli to oni, kteří rok po jeho smrti přijali unikátní zakázku indického mahárádži. Ten poslal na sever Čech svoje vyslance s objednávkou na vybavení svého paláce v Hajderábádu skleněným nábytkem. Tuto ojedinělou zakázku, která obsahovala např. i výrobu sedacího nábytku nebo postelí s hracími strojky a měla být hotova za rok, vedení firmy dlouho zvažovalo. Připomínkou na toto období je vzorek skleněné židle vystavený v kamenickošenovském muzeu.

Firma se úspěšně rozvíjela až do poválečných let. Poté byla znárodněna, Harry Palme, poslední majitel a vnuk zakladatele, zemřel v Práchni v roce 1955.

Luxusní a na zakázku vyrobené lustry a svítidla firmy Elias Palme & Co. dodnes nacházíme na stropech a stěnách reprezentativních sálů a honosných paláců po celém světě. Jsou např. ozdobou operních domů v Miláně, Římě a Sydney, Hotelu Waldorf Astoria a divadla Albee v New Yorku a mnoha paláců v Orientu. A stopy slavného podnikatelského rodu nacházíme i v rodném městě zakladatele. Jednou z nich je dnes bohužel rozpadající se továrna Eliáška. Rozsáhlá secesní budova s dílnami potřebnými pro výrobu a také výstavním sálem byla postavena v roce 1905. V ní se vyrábělo až do roku 1972, poté zde byl krátce sklad a dnes díky nezájmu soukromého majitele a města budova zchátrala tak, že je zapsaná na seznamu ohrožených památek.

Prameny historie slavné firmy nalézáme v dobovém tisku, katalozích a také v rodinných kronikách a denících otce a vnuka Eliase Palmeho, kteří byli zdatní písmáci. Harry Palme sepsal čtyřdílný rukopis Starý hřbitov v Kamenickém Šenově, podle kterého vznikla kniha Kamenický Šenov a jeho Starý hřbitov. V rukopise je i Vznešená píseň o českém skle a snad se brzy dočkáme vydání překladu dvoudílné knihy Harryho Palme Bilance mého života.

Na zajímavou přednášku přišlo 20 lidí.

Magdalena Pujmanová, Helena Braunová

Komentované prohlídky v muzeu

sobota 9. září 2023

Po letní přestávce jsme se v sobotu 9. září sešli na komentovaných prohlídkách krátkodobých výstav v českolipském muzeu.

První výstavou, která je umístěna v ambitu a jmenuje se Urbex: opuštěná místa, nás provedl její autor Alex Desp. Fotografování se věnuje od roku 2007. K opuštěným místům a budovám jej v dětství přivedl jeho strýc, se kterým na Litoměřicku navštěvoval podzemní továrnu Richard. Chodil tam rád, tajemné prostředí opuštěného a chátrajícího objektu vnímal jako velké dobrodružství. Urbex, ten „průzkum moderních ruin“, vznikl v českém prostředí v roce 2010. Fotografovaná místa nevnímá jenom jako inspiraci pro svoji tvorbu. Každou budovu a místo, které se dostanou do hledáčku jeho fotoaparátu, důkladně prozkoumává nejen fyzicky. Zajímá ho i historie objektu: kdo byli jeho majitelé, co se ve starých továrnách vyrábělo, jak slavný byl opuštěný hotel, které církvi patřil kostel, kdo bydlel kdysi v honosné vile. Tím se stává příběh fotografie kompletní. Zřejmě i tyto studie přispívají k tomu, že jeho snímky mají úžasnou atmosféru, na kterou českolipská básnířka a slamerka Kačí Rosáková dokázala napsat několik básní, které výstavu doplňují. Fotografie Alexe Despa s tématem Urbexu jsou samy o sobě zajímavé ale při vysvětlení jejich vzniku a mnohdy pohnuté historii místa nás ještě více strhnou svojí atmosférou. Kolikrát máme chuť se s ním vydat do ruin zámku, zchátralého kostela nebo secesní vily, opuštěné továrny, či s ním navštívit podzemní šachty s chybějícími kolejemi. Těchto míst je v Rakousku, Německu, a hlavně v bývalých Sudetech, jehož poválečná historie je zvláště pohnutá, velké množství.

Po zajímavém povídání o Urbexu jsme se z ambitu přemístili do výstavních galerií českolipského muzea. V galerii Chodba nás svojí výstavou Momenty provedla autorka Kateřina Jiříčková. Sklářská výtvarnice z Nového Boru, která během studií získala ceny v soutěžích Sanssoussi Junior Glass Match a Junior Glass Way, se práci se sklem věnovala krátce. Mnohem více ji uspokojuje malování. Na výstavě nás provedla svými pracemi z let 2020 až 2023. Mladá umělkyně se zaměřuje na portrétní malbu a každým rokem se posouvá dál. Obrazy z roku 2020, např. Katka, Notebook, Televize, jsou barevně velmi pestré, v tomto roce ji bavilo hrát si s barvami a světlem. V následujícím roce již začala hledat vlastní předlohy a vznikly obrazy Petr, Kafe, Honza a Pája. Přišel rok 2022, v její kariéře zlomový. V něm odjela studovat angličtinu do Oxfordu a zde se seznámila s mnichy Martinem a Mariuszem z kapucínského kláštera. Služba mnichů a atmosféra kláštera ji zaujaly natolik, že se jim chce věnovat podrobněji. A nejenom těm kapucínským. Malířka a dnes i fotografka Kateřina Jiříčková jezdí v letošním roce do klášterů, kde hledá inspiraci pro svoji tvorbu. Nachází ji nejen mezi mnichy ale také jeptiškami a zachytit na plátně jejich službu je pro ni v současnosti velkou výzvou. Práce žen v různých profesích, např. policistek, je další námět, kterému by se chtěla věnovat v budoucnosti. Na obrazech Kateřiny Jiříčkové vidíme skutečné postavy jejich přátel nebo známých osobností z Nového Boru. I my jsme poznali Davida, učitele hudby, který na vernisážích muzea často vystupuje.

V galerii Jídelna vystavuje Jaroslav Valečka. Nápovědou, co jsme na výstavě viděli, je její název – Tenkrát na severu. Na severu, v Lužických horách, prožil autor svoje dětství a rád se sem vrací. Jaroslav Valečka vystudoval AVU v Praze, studoval také na akademiích v Norsku, Německu a Nizozemí. Na výstavu v českolipské galerii vybral obrazy znázorňující náměty ze severních Čech. V nich se silně promítají jeho idylické vzpomínky na dětství. Jeho obrazy hýří barvami a vyvolávají nostalgii. Jaroslav Valečka je dobrý pozorovatel. I jako dítě vnímal tichou a zádumčivou krajinu bývalých Sudet, která byla po válce těžce zkoušená. Tesklivá melancholie, nálada opuštěnosti a smutek některých obrazů kontrastuje s klidem zasněžené krajiny připomínající Vánoce, jak to dosti hlasitě okomentoval malý návštěvník. A ještě do většího kontrastu se dostávají figurální obrazy, které jsou bizarní až morbidní a vyprávějí o dramatech lidského života. Bylo velmi zajímavé poslechnout si, jaká ta dramata byla.

Bitva u Hochkirchu 14. října 1758 a její ozvěny v našem regionu

sobota 3. června 2023

Poslední přednášku před letní přestávkou připravil historik Jan Rucz, který nám přiblížil jednu z nejvýznamnějších bitev sedmileté války – bitvu u Hochkirchu.

V době čtyřicetiletého panování Marie Terezie (1740–1780) se v Evropě hodně válčilo. Hlavním důvodem byla pragmatická sankce, kterou prosadil její otec Karel VI. Ta v Habsburské monarchii měla umožnit nástupnictví jeho dcery Marie Terezie. Za jeho života ji uznala většina evropských mocností, ovšem po jeho smrti ji některé zpochybnily a rozhodly se Rakouskou monarchii napadnout. Začaly války o rakouské dědictví (1740–1763), ve kterých Marie Terezie přišla o Slezsko. Tyto války se dělí na tři fáze – na tři tzv. slezské války, přičemž poslední fáze se od roku 1780 nazývá jako válka sedmiletá (1756–1763) a byl to první světový válečný konflikt. Proti sobě stály zejména Velká Británie s Francií, které válčily o koloniální převahu, a Prusko s Rakouskem, jimž šlo o Slezsko a moc ve Svaté říši římské.

V bitvě u Hochkirchu velel pruské armádě věčný nepřítel Marie Terezie pruský král Fridrich II, rakouskou armádu vedl maršál Leopold Daun. V říjnu roku 1758 byl Fridrich II. se svojí armádou na ústupu z Moravy. Maršál Daun ji nechal volně projít, jeho vojáci měli rozkaz, nenechat se vtáhnou do bojů, ač se o to Prusové snažili. Ti se v úterý 10. října utábořili v okolí hornolužické obce Hochkirch, a zde udělal pruský král osudovou chybu: protože uvěřil liknavosti nepřátelské armády, nepostavil kolem tábora stráže. V noci ze 13. na 14. října tábor obklíčili rakouští Chorvaté a dělostřelecké baterie a v pět hodin ráno za tmy a mlhy na spící vojsko zaútočili. Spal i jejich velitel, kterého navíc bolely zuby. Největší boje probíhaly v blízkosti kostela, kde je dodnes tzv. Krvavá ulička, ve které byli Prusové natolik natěsnáni k sobě, že ani mrtvá těla nepadala na zem a všichni stáli v přibližně patnáct centimetrů krvavém potoku. Krvavá řež trvala pět hodin, padlo při ní 9000 Prusů a 5400 Rakušanů, obec lehla popelem. Zbytek pruské armády utekl k Budyšínu, utíkal i zraněný král, který navíc přišel o koně. Byl to absolutní debakl pruské armády, který Fridrich II. nesl velmi těžce. Jeho trápení tímto ale neskončilo, tento den zemřela i jeho milovaná sestra Vilemína. Fridrich II. se psychicky zhroutil, Marie Terezie se naopak následující den večer, když se o vítězství dozvěděla, velmi radovala.

Desetitisíce raněných vojáků bylo svezeno do provizorních lazaretů na zámcích Nový Falkenburk, Lemberk, Velký Valtinov, Stráž pod Ralskem, Mimoň, jablonského špitálu a dominikánského kláštera, a dokonce do měšťanských domů v Jablonném, Mimoni či Stráži pod Ralskem. O bitvě u Hochkirchu existují záznamy v kronikách a je dochováno i několik deníků, které si psali vojáci. Zachoval se střelecký terč z roku 1758, bitva je vyobrazena na několika obrazech a grafických listech, dosud stojí pomníky a na budovách jsou pamětní desky připomínající tuto krvavou bitvu. Zatímco u nás je takřka zapomenuta, v Německu je velmi známá a stále se připomíná např. i na reklamních předmětech.

Magdalena Pujmanová, Jan Rucz

Všichni moji blízcí

sobota 27. května 2023

Na fotografii asi z roku 1935 vidíme spokojenou a váženou rodinu Flusserových z Teplic: otec, řeznický mistr, matka – prý nejkrásnější žena ve městě, pět dcer a dva synové. Po záboru pohraničí v roce 1938 odešli do Prahy a tady čekali na československé pasy, aby mohli vycestovat do Šanghaje. To jim nebylo umožněno. Za 2. světové války byli všichni transportováni do Terezína a koncentračních táborů. Tuto anabázi přežila pouze dcera Lieselotte, maminka JUDr. Tomáše Krause.

Lieselotte, které se říkalo Alice, se v Praze seznámila se spisovatelem a významným novinářem Františkem Robertem Krausem, za kterého se v roce 1940 provdala. Manželé Krausovi byli, každý v jiném čase, deportováni do Terezína a odtud společně v říjnu 1944 do koncentračního tábora Osvětim. Jako zázrakem přežili, F. R. Kraus dokonce utekl z pochodu smrti, přes Polsko se dostal do Budapešti a tam zůstal do konce války. Vrátil se i jeho syn z prvního manželství Ronald, který se později angažoval ve světě country hudby. Psal texty pro skupiny KTO, Taxmeni, zpěvačky Juditu Čeřovskou, Naďu Urbánkovou, Marii Rottrovou, Evu Olmerovou a další, spolupracoval s Josefem Zímou a Michaelem Kocábem.

V této rodině se po válce projevily dva protiklady lidí, kteří přežili holocaust: matka Alice uzavřela svoje kruté vzpomínky do svého nitra, nikdy o nich nemluvila, snažila se zapomenout. Otec se s hrůznými vzpomínkami vyrovnával psaním. Už v září 1945 mu vyšla kniha Plyn, plyn…, pak oheň, která je považována za první literárně zpracované svědectví o holocaustu. Další kniha A přiveď zpět naše roztroušené… popisuje jeho pobyt v Terezíně. Napsal ještě několik novel a povídek s podobným tématem, ale v padesátých letech se F. R. Kraus stal nepohodlným, jeho knihy se nevydávaly a přišel i o práci. Rodina se musela odstěhovat z velkého bytu na Smíchově, který po válce získala náhradou za válečné škody.

Svoje dětství prožil Tomáš Kraus na několika místech našeho regionu. Jarní období trávila rodina u dědy Roberta a nevlastní babičky Marie v Mařenicích v klasické lužické roubence. Jejich pobyty zde byly zpestřením pro místní obyvatele, protože za otcem jezdili jeho přátelé, známé osobnosti z Čech i z ciziny. Tomáši Krausovi utkvěly vzpomínky na krásnou přírodu, potok protékající zahrádkou a také na kozu, která chodila po domě a občas koukala z okna v prvním patře.

Na léto odjížděla rodina na letní byt do Starých Splavů. Scházela se tu pozoruhodná společnost populárních osobností, zřejmě také i proto, že nebylo snadné cestovat do zahraničí a Máchovo jezero mnohým nahrazovalo pobyt u moře. Na terase hotelu Pobřeží vystupovali Arnošt Kafka, Inka Zemánková, Ljuba Hermanová a další. Vyrůstala tady Yvonne Přenosilová. Josef Masopust a Andrej Kvašňák učili malého Tomáše hrát fotbal. S rodiči chodil na houby, do višňového sadu nad Selskou roklí, pamatuje si vůni lip v místním parku. Pamětníci vzpomínají na klapot psacího stroje, který se linul ulicí, otec zde rád psal.

Na podzim zajížděla rodina do Dubé k otcově kolegyni spisovatelce Markétě Reichmannové – Bělské. Před válkou tady s manželem koupili dům na náměstí a slavnou sušárnu chmele. Po válce zde spisovatelka žila s Miou Visconti-Politzer, příbuznou známého filmového a operního režiséra Lucchina Viscontiho. Tato drobná dáma sbírala léčivé byliny, byla vědma, četla z ruky a očí, poznala charakter člověka podle sklonu obočí. Na malého Tomáše její schopnosti velmi zapůsobily.

A kteří předkové Tomáše Krause žili v České Lípě? To se musíme vrátit více do minulosti. Jeho prapraprababička Babette se provdala za Salomona Ganse, který pocházel ze slavného rodu astronoma a kronikáře Davida Ganse. V roce 1884 koupili od města tzv. starý špitál, ve kterém založili chudobinec a dlouho podporovali jeho provoz. Pochováni jsou na zdejším starém židovském hřbitově.

Tohle jsou střípky vzpomínek Tomáše Krause na svoje dětství a mládí, které prožil na severu Čech. Podrobněji vše sepsal do knihy Další prosím, která vyjde letos na podzim. V ní se dozvíme více a podrobněji o jeho práci, rodině a přátelích, často populárních osobnostech, kterými byl obklopen.

Přednášku Všichni moji blízcí JUDr. Tomáše Krause navštívilo 22 lidí.

Magdalena Pujmanová

Výlet do Mimoně a k Eustachově kapli

sobota 13. května 2023

Výlet do Mimoně a k Eustachově kapli

Krajem svaté Zdislavy budeme letos putovat 2x. V sobotu 13. května jsme navštívili Mimoň. Od roku 1505, kdy byla povýšená na město, jej vlastnilo několik panských a šlechtických rodů: Biberštejnové, Mazancové z Frymburka, Müllnerové z Mühlhausenu, Ziedlerové, krátce také Albrecht z Valdštejna, Putzové z Adlersthurnu a Hartigové. Z časů jejich panování se zachovaly barokní památky, u některých z nich jsme se zastavili. První zastavení bylo u barokního sousoší Agónie v Getsemanské zahradě. Pochází z roku 1689, na vlastní náklady je nechal zhotovit městský radní a kovář Christof Thun. Znázorňuje sochy Krista s andělem a třemi spícími apoštoly Janem, Jakubem a Petrem v noci před Kristovým zatčením. Sousoší tvoří krásné zákoutí ve vilové zástavbě a je památkově chráněné.

Před mimoňským muzeem stojí pomník obětem 1. světové války. Byl postaven v roce 1923 Spolkem vysloužilých vojáků z veřejné sbírky. Za velké účasti mimoňských jej odhalil a posvětil svébořický farář Wilhelm Hamman, který ve Velké válce sloužil jako vojenský kaplan. Na postranních deskách je vytesáno 194 jmen padlých a zmizelých. Pomník ožil za 2. světové války: mimoňští před něj umisťovali tabulky se jmény padlých bojujících v německé armádě. Po válce tabulky zmizely, pomník byl omítnutý a zakrytý rákosem, až byl v roce 1960 odstraněn a nahrazen dělem. To zmizelo jedné noci v roce 1990. Přesná kopie původního pomníku zde stojí od roku 2008.

V zahradě muzea stojí významná památka kaple Božího hrobu. Nechal ji postavit tehdejší majitel Mimoně císařský dvorní komorník Jan Putz z Adlersthurnu. Při své cestě do Svaté země v roce 1625 si načrtl přesné plány a rozměry Božího hrobu. Po návratu zjistil velké nepřesnosti, proto se do Jeruzaléma vrátil. Onemocněl, léčil se v Římě, ale přesné rozměry pro stavbu Božího hrobu přivezl. Jeho realizace se nedočkal, to zařídili jeho synové. Od roku 1668, kdy byl vysvěcen, sloužil věřícím, kteří si cestu do Svaté země nemohli dovolit.

U Božího hrobu se nachází dvě památky. Ta starší je hrob, ve kterém odpočívají vojáci prusko-rakouské války z roku 1866. Zemřeli v mimoňských lazaretech. V minulosti byly do hřbitovní zdi vsazeny litinové náhrobní desky, v roce 1867 je nechal vyrobit mimoňský hrabě Edmund Hartig. Renovace se dočkaly v roce 1906, v roce 1961, kdy byl likvidován zdejší hřbitov, byl zničen i tento vojenský hrob. Zásluhou Vojenského historického spolku byl hrob v roce 2005 vyčištěn, opraven a původní litinové náhrobní desky byly nahrazeny plastovými. Na jedné jsou jména vojáků pruské armády, těch bylo 18, na druhé si můžeme přečíst 15 jmen vojáků armády rakouské.

Stávala zde také hrobka Hartigů. Byla vybudována na přání Franze Gabriela Hartiga poté, co onemocněl zápalem plic a projevil přání být pochován zde a ne v rodové kryptě pod kostelem sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem. Pohřeb oblíbeného hraběte 23. srpna 1903 byl okázalý za velké účasti obyvatel jeho panství. V roce 1935 zde byl pohřben jeho syn Johanes Hartig, vášnivý hráč hazardních her, který navštěvoval herny v Monte Carlu, ve kterých prohrál auto a dva velkostatky. Nakonec svoji závislost neunesl a zastřelil se. Vedle nich odpočívá hraběnka Johanna Hartig, manželka oblíbeného hraběte a matka nezdárného syna, která zemřela v roce 1940. Hraběcí hrobka byla zničena při likvidaci hřbitova v roce 1961, k částečné obnově došlo v roce 1994.

„Kdo dává chudým, nebude mít nouzi; kdo pohrdá prací, bude mít nedostatek“. To je překlad latinské věty na budově mimoňského muzea a odkazuje na její původní účel. Byl to špitál, který vedle Božího hrobu nechali postavit synové Jana Putze v roce 1679. Zaopatřoval 20 nemocných, podporovali jej měšťané a vrchnost a měl pověst dobře fungujícího zařízení, které ocenil i císař Josef II. Muzeum zde bylo zřízeno poprvé v letech 1930 až 1945. V letech 1964 až 1992 zde byla městská knihovna. Zchátralý objekt byl opraven a od roku 2010 je opět městským muzeem.

Dnešní náměstí 1. máje bývalo dříve chloubou města. Uprostřed dosud stojí sloup Nanebevzetí Panny Marie z roku 1677, který nechal postavit hejtman mimoňského panství Jan Mathias Carl Liebstein. Až do poloviny 19. století jej obklopovaly čtyři sochy světců (sv. František Serafinský, Jan Nepomucký, Václav a Zikmund), ty tady už nejsou a i socha Panny Marie je nahrazena kopií. Z původního čtvercového náměstí zmizely budovy východní a západní strany, a sice radnice a naproti ní stojící zámek.

Historie mimoňského zámku sahá do období kolem roku 1550, kdy jej začal stavět tehdejší majitel Mimoně Karel z Biberštejna. V roce 1601 až 1604 v něm patro a jižní křídlo přistavěl Jan Myllena z Mühlhausenu. Za třicetileté války byl zpustošen. Další majitel města Jan Putz z Adlersthurmu jej nechal stavitelem Giulio Broggiem přestavět do barokního slohu. Při velkém požáru v roce 1806 zámek vyhořel. O obnovu se postaral František de Paula Hartig. Opravy trvaly až do roku 1830, v tomto roce byla vysvěcena i u něj nově postavená kaple. Chloubou klasicistního zámku bylo pískovcové schodiště. Hartigové jej vlastnili až do roku 1945, poté ho převzala československá armáda. Majetek byl rozvezen do různých muzeí a galerií, setkáme se s ním na zámcích Sychrov, Benešov nad Ploučnicí, Ratibořice, Velké Březno, v Národním muzeu, Národní galerii a Universitní knihovně v Praze. Zámek prošel ještě jednou opravou po požáru v roce 1950. Po roce 1968 vystřídala československou armádu sovětská, zámek chátral, až byl v roce 1985 zbourán.

Součástí zámeckého areálu byl park umístěný na druhém břehu Ploučnice. Začal vznikat ve 2. polovině 17. století při barokní přestavbě zámku. Z té doby se do dnešních dnů zachovaly pouze vzrostlé stromy. Kolem roku 1785 jej František Antonín de Paula hrabě z Hartigu začal podle vlastního návrhu rozšiřovat na anglický park. Stály zde pomníky hraběnky Colloredové a básníka Horatia, vyhlídková věž v podobě třípatrové pagody, ke které vedly schody, a prameniště, které je přesnou kopií prameniště Geronstére v lázních Spa v Belgii. Park zdobila růžová zahrada s hřištěm a dvěma gloriety, zelinářská zahrada, ermitáž, do skály vytesané jeskyně. Byl zde vybudován rybník s ostrůvkem, na kterém byla panská lázeň a konaly se zde slavnosti místních spolků a koncerty. Na zamrzlém rybníce se bruslilo, k obveselení vyhrával flašinet. Poslední, klasicistní přestavba přišla v 1. třetině 19. století. Dnes je park z části opraven, mimoňští zde chodí na procházky a různé slavnosti, které se tu konají.

Po prohlídce parku jsme se vydali na Kostelní vrch. Zastavili jsme se u kina a u pamětní desky jsme si připomněli smutnou událost z 8. května 1945. Tehdy byla Mimoň v půl páté odpoledne bombardována sovětskými letouny. Padající bomby usmrtily asi 40 lidí, vytvořily 75 kráterů, zcela zničily 8 domů, poškodily kostelní věž, faru a školu. Kousek od kina se nachází zajímavý kolorit města – mimoňské sklepy. Byly vybudovány v 17. století a při jejich hloubení se využily i přírodní jeskyně. Sloužily pivovaru, který stál na místě dnešního kulturního domu. Pivovar byl zrušen v roce 1919, budova pivovaru byla na konci 30. let 20. století přestavěna na kino. Za války sloužily jako kryty a zásah dostaly při bombardování 8. května 1945. Na konci 50. let byly vchody do jeskyní zazděny. V roce 2001 se zřítila jedna venkovní sklepní stěna. Sklepy, které jsou velmi rozlehlé, byly vyčištěné. Vstup do nich není povolen. Dnes tvoří zajímavé zákoutí uprostřed města.

Na kostelním vrchu stojí dominanta města kostel sv. Petra a Pavla. Původně zde byl mimoňský hrad, později dřevěný kostel. Ten současný nechal vystavět Jan Putze z Adlersthurmu. V letech 1661 až 1663 mu barokní ráz vtiskli stavitel Santini Bossi a později Giulio Broggio. U kostela byla přistavěna věž, byl vybudován hřbitov se zdí, do které byly dostavěné čtyři kaple (do dnešních dnů se zachovala pouze jedna). Velký požár v roce 1806 dorazil i na Kostelní vršek. Po něm byl kostel obnoven a upraven, tak jak jej známe dnes. V kostele nás přivítal farář Cenker, ukázal nám nové zvony, které čekají na vysvěcení, a dovedl do věže, kde jsme si prohlédli byt zvoníka, staré zvony, hodinový přístroj a prohlédli si Mimoň z výšky.

Po obědě v restauraci Beseda jsme se vydali na Boreček k Eustachově kapli. V roce 1712 ji nechala vystavět Anna Marie Františka Toskánská. Kaple byla zasvěcená patronům lovců, sv. Eustachovi, Hubertovi a Jiljí. Z 300 let staré kaple zbyl pouze presbytář s iluzorním oltářem. Kaple byla nejvíce poškozená při obsazení sovětskými vojsky, výmalba byla počmárána nápisy v azbuce. Dnes je opravená, oltář je zrestaurován a vstup proti vandalům zabezpečený průhlednými dveřmi s dřevěnými latěmi. Eustachovu kapli dříve hojně navštěvovali poutníci, kteří tudy procházeli po poutní cestě do Brenné. Dnes se zde zastavují turisté a myslivci ji využívají ke konání různých slavností.

V Mimoňi, i když byla v minulém století velmi a někdy i zbytečně poškozena, zůstalo množství zajímavých památek. Je potěšitelné, jak se zdejší patrioti o ně starají. Uvědomují si totiž, že dotvářejí historický obraz města a jsou pro něj významné. Založili si Společenství (dnes Spolek) historie Mimoňska, který pořádá pravidelné akce, pomáhá při krátkodobých výstavách v muzeu a také jsou jeho někteří členové nápomocni při vzniku publikací pojednávajících o Mimoni. Máte-li zájem dozvědět se o Mimoni více, doporučuji přečíst si knihy: Uličník Mimoně, Mimoň v zrcadle staletí, Památky Mimoně, Mimoň a okolí na starých pohlednicích.

Barokní i současnou Mimoní se prošlo 11 zájemců.

Máchovo jezero – rybník mnoha jmen

sobota 29. dubna 2023

„Toho roku a v tom čase (říjen 1366) pan císař … zbudoval a vyzvedl rybník podivuhodné velikosti, jakési veliké vodstvo, pod hradem Bezděz. V těchže dobách se také v Čechách objevil zvláštní druh ryb, dříve u nás nevídaný, kterým se po česku říká parmy neboli vousáči …“ Zkrácená ukázka je ze čtvrtého dílu Kroniky pražského kostela, kterou napsal českolipský rodák Beneš Krabice z Veitmile, kanovník chrámu sv. Víta. Je to první zmínka o vzniku této vodní plochy, která se ale neshoduje se zápisem v Žitavské kronice Jana z Gubenu, který jeho vznik zasazuje do 18. července 1367. Chovný rybník nazval jeho zakladatel český král a římský císař Karel IV. Velkým rybníkem.

V průběhu staletí se jeho název měnil, a to od Velkého rybníka přes Dogezský a Hiršperský rybník, případně Hiršperské jezero, Hirsberg See, Velký dokeský rybník až po Grosser Teich, Máchovo jezero, Macha See a také Blaťák. České a německé názvy se prolínaly a proměňovaly stejně jako význam města Doksy.

Od roku 1498 až do dvacátých let 19. století je na mapách a v listinách pojmenován podle starého názvu města, tedy Dogezský.

Ve 30. letech 19. století se poprvé v jeho názvu objevilo slovo jezero. První, kdo přišel s tímto pojmenováním, byl Karel Hynek Mácha, který si ve svém zápisníku poznamenal „ostrůvek na jezeru“ a používal ho i ve svém vrcholném díle lyrickoepické básni Máj. Básníkovi s romantickou duší původní název do konceptu jeho díla nezapadal, a to nejen proto, že slovo rybník zní obyčejně, ale i proto, že velký básník už tehdy rozeznal romantiku, malebnost a klid tohoto kraje.

Doksy, tehdy zemědělské městečko, se nacházelo v krajině, v níž se zatím nerozvíjela průmyslová výroba. Proto tuto oblast od 80. let 19. století doporučovali lékaři svým pacientům k návštěvě. Klidné místo kolem rybníka s čistým vzduchem bylo podle nich ideálním místem na léčení psychických neduhů a revmatismu. Ospalé, tehdy málo významné Doksy se pomalu, ale jistě stávaly vzdušnými lázněmi. Byla zde vybudována železniční trať, oblast se stala dostupnější. V roce 1886 popisuje turistický průvodce po České severní dráze Doksy ležícího u Velkého rybníka jako malebné místo srovnatelné s lázněmi Teplice a Vary. Od roku 1906 bylo možné si v nově vzniklé lázeňské budově objednat koupele rašelinové, jehličnaté, a bohatší klientele byly nabízeny tehdy velmi oblíbené a odborníky doporučované mléčné zábaly, čehož využívaly zejména ženy, které věřily, že si jimi prodlouží mládí.

Po vzniku Československa se Doksy a Staré Splavy staly lázeňským letoviskem a úspěšně se rozvíjely. Kolem rybníku vznikaly písečné pláže, rozvíjela se lodní doprava, fungovala zde půjčovna loděk, nabízely se kurzy plavání. Začala výstavba hotelů a rodinných vil, do kterých byli ubytováváni lázeňští hosté. Bezděz, Doksy a zejména Máchovo jezero s písečnými plážemi, na kterých si děti staví hrady z písku, se stále více objevují v turistických průvodcích s lákavými názvy, např. Doksy perla severních Čech nebo Severočeské jezerní lázně. Celá oblast se pojmenovává Dubské Švýcarsko, aby se zdůraznila malebnost, romantismus a čistota udržované krajiny.

V roce 1932 se rozproudila na stránkách vlastivědného časopisu Bezděz debata o názvu Velkého rybníka. Čeští vlastenci žádali o změnu názvu na Máchovo jezero k uctění památky oblíbeného básníka. Proti byli jak Němci, pro které Mácha neměl takový význam jako pro Čechy, tak i odborná veřejnost, které vadilo přejmenování na jezero (kterým není). Navíc Němci se báli, že toto přejmenování Dokesku uškodí také ekonomicky, neboť lidé na název Máchovo jezero nebyli zvyklí.

Za 2. světové války lázeňství kolem Máchova jezera upadalo, z hotelů se staly lazarety. Po ní se proslulost Doks jako lázní nevrátila. Nastala nová epocha, epocha podnikových rekreací. Zmizelo označení vzdušné lázně, kolem Velkého rybníku se silně rozvíjela odborová rekreace, která se udržela až do 90. let. V sezoně byly Doksy a Staré Splavy přelidněné rekreanty, Máchovo jezero byl pojem, jenž lákal české a zejména východoněmecké turisty, kteří tady rádi trávili dovolenou.

Z poválečných turistických průvodců a propagačních materiálů lze vystopovat proměnu Velkého rybníka na Máchovo jezero. Až do osmdesátých let nacházíme na mapách pojmenování Velký rybník (Máchovo jezero), do konce století se pořadí vyměnilo a s počátkem dalšího tisíciletí se splnilo přání českých meziválečných vlastenců. Název Velký rybník zanikl, a z důvodu dlouhodobého a zažitého používání Máchovo jezero se tento název stal oficiálním. Dnes si na původní označení vzpomene málokdo. To spíše už více jak padesát let si dnešní oficiální název někteří spojí s pojmenováním Blaťák, nejmladším to názvem původního Velkého rybníka. Komiksový seriál Čtyřlístek je fenoménem, který dosud baví každou dětskou generaci. Fifinka, Pinďa, Myšpulín a Bobík, kterým v roce 1969 vdechl život Jaroslav Němeček, prožívají svá dobrodružství v Třeskoprskách (Doksech) u Blaťáku (Máchova jezera) pod Bezzubem (Bezdězem).

Nejen Máchovo jezero ale celý Máchův kraj, (který v roce 1961 nahradil pojmenování Dubské Švýcarsko), je lákadlem pro mnoho turistů. Ti si v romantickém prostředí chtějí užít výlety do lesnaté krajiny plné tajuplných roklí, návštěvy muzeí, hradů a zámků. Centrem (a také symbolem Českolipska) je Máchovo jezero s dominantou obou Bezdězů a klidnou vodní hladinou, v níž se zrcadlí paprsky zapadajícího slunce, a které je stále balzámem na pocuchané nervy v dnešním uspěchaném světě.

V Památníku K. H. Máchy v Doksech je až do 18. června ke zhlédnutí výstava věnovaná tomuto tématu.

PhDr. Renata Mauserová, Magdalena Pujmanová

Středověké sklářství v Lužických horách aneb Co nám prozradily jejich lesy

sobota 15. dubna 2023

Středověké sklářství v Lužických horách aneb Co nám prozradily jejich lesy

Lužické hory skrývají mnohá tajemství. K těm největším patří pozůstatky po středověkých sklářských hutích. O nich se dozvídáme ve staré regionální literatuře a písemných pramenech, které však bývají velmi obecné. Nejlépe se o počátcích sklářského řemesla, které tuto oblast proslavují dodnes, dozvídáme procházením lužických lesů a pozorným sledováním terénu v místech narušených lesní těžbou nebo v oranicích – mnohdy se dají najít zlomky pánví, tavenin a střepů skla. Michal Gelnar se touto činností zabývá více jak čtyřicet let. Za tu dobu se mu podařilo lokalizovat přes třicet středověkých a novověkých sklářských hutí. Po prostudování písemných a literárních pramenů, jde takřka najisto, jindy mu pomůže náhoda, např. když při sběru hub nalezne zlomek pánve. Ví také, jak je užitečné prohodit pár slov s místními nebo rekreanty, kteří se rádi pochlubí svými úlovky, aniž by kolikrát tušili, jaký poklad našli. Svoje nálezy konzultuje s archeologem Františkem Gabrielem, který datuje nálezy keramiky. Ty nejstarší sahají až do poloviny 13. století, tedy do časů neobydlených hraničních hvozdů, ve kterých skláři nalézali suroviny potřebné pro výrobu skla: především křemen, jednu ze základních surovin sklářského kmene, také dřevo, z jehož popela vyráběli potaš a otápěly sklářské pece. Na těchto místech se usadili, pod dřevěným přístřeškem si zbudovali sklářské pece a na potoce stoupu na drcení křemene. Zde vyráběli sklo tak dlouho, dokud nevytěžili okolní dřevo a poté se přesunuli jinam.

Michal Gelnar měl velké štěstí hned při prvním objevu. V roce 1986 šel s dětmi na houby. Vydali se k samotě Nová Huť pod kopcem Bouřný. Při pečlivém hledání objevil nejen houby, ale i střepy. Lokalizovaná huť byla datována do doby kolem roku 1250 a řadí se mezi několik nejstarších v Čechách.

Další pozůstatky po středověkých hutích nalezl v osadě Rozhled, Doubici, Trávníku, u osady Lesné, na Jedlové, dále na Vlčí Hoře, několik v Horní a Dolní Světlé, kolem Svoru, nedaleko přehrady Naděje, u Krompachu, a mnoha dalších. Mnohé střepy skleněných nádob nechal chemicky analyzovat. Spadají do období gotiky, renesance, baroka i mladší doby. Svoje objevy si nenechává pro sebe, píše o nich články do odborných časopisů a sborníků, a nálezy předává patřičným muzeím. Nám, členům spolku je jeho jméno dobře známé, neboť od roku 1996 je pilným přispěvatelem do sborníku Bezděz. V krátkých i delších zprávách nás seznamuje se svými nálezy, také s historií sklářství gotického, renesančního i barokního, s vývozem skla, s jeho zdobením a se sklářskými technologiemi. Badatel Michal Gelnar, bývalý muzejník, se vypracoval na uznávaného odborníka na sklářskou archeologii, technologii a historii sklářství Jemu vděčíme za více než třicet objevených lokalit bývalých středověkých i novověkých sklářských hutí v Lužických horách a Děčínské vrchovině.

Téma zaniklých skláren přilákalo 36 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Michal Gelnar

Výlet do Svojkova a Lindavy

sobota 25. března 2023

Výlet do Svojkova a Lindavy

V sobotu 25. března jsme na Svojkově navštívili dvě sklářské rodiny, které se zde usadily a které vyrábějí sklo známé po celém světě.

Nejdříve jsme navštívili soukromou sklárnu Haidl&syn. Jiří Haidl, vyučen ve sklářské škole v Novém Boru, se naplno začal ruční výrobě skla věnovat v 90. letech minulého století. S kolegou si založili studio a začali vyrábět historické sklo, které prodávali kamarádovi do Švédska. Když spolumajitel sklárny odešel do důchodu, nahradil ho syn Jakub. V přízemí rodinného domu vyrábějí repliky gotického a renesančního skla, v typické zelené barvě různých odstínů. Inspiraci čerpají v odborné literatuře, v evropských a také českých muzeích, ve kterých při svých návštěvách zkoumají skleněné úlomky z archeologických průzkumů hlavně z doby gotiky a renesance. Na střepech nalézají stopy po použitém nářadí, poznávají pracovní postupy, a hlavně je zajímá zdobení, které odráží vkus tehdejších spotřebitelů, a které se oni snaží u malé sklářské pece co nejvěrněji napodobit. O jejich číše, poháry, holby, lahve, karafy, skleničky a kalíšky mají zájem v různých zemích světa – např. ve Francii, Německu, Belgii či Itálii a už skoro třicet také ve Švédsku, kam putovaly jejich první zakázky. V útulné dílně nám Jiří a Jakub Handlovi předvedli výrobu lahve „kutrolf“ s krouceným hrdlem z období gotiky. Jiří Haidl, také skvělý fotograf, byl za svou práci několikrát vyznamenán: v roce 2020 získal např. titul Živnostník roku v Libereckém kraji.

Naproti Haidlovým stojí dům, ve kterém je studio Miracle. V něm Vlasta Voborníková ručně dekoruje skleněné výrobky technikou, kterou si sama vymyslela a má ji chráněnou patentem. Zdobení je založeno na zatavení kovových prvků na sklo v kombinaci s barevnými plochami. Motivy čerpá ze všech stylů 20. století (secese, art deco) až po ty současné. Výsledkem je barevně výrazný ale přitom velmi vkusný design. Oblíbili si ho zákazníci ve 35. zemích světa. Vlasta Voborníková je příkladem podnikatelky, která, i když vystudovala jiný obor, vynikla v tom, co ji začalo bavit a dovedla to do dokonalosti. Potřebovala k tomu také kus štěstí, jak sama říká: „byla jsem ve správnou dobu na správném místě.“ Sklo využívá také k výrobě šperků, které zatavuje do pryskyřice a kombinuje ho se dřevem. Inspiraci hledá v přírodě kolem Svojkova, odkud si přináší kousky ovocných a lesních dřevin a ty potom ručně zpracovává do originálních přívěsků. Za svoji práci získala několik ocenění např. cenu Evropské unie Umění.

Ze Svojkova jsme odjeli do sklárny Ajeto do Lindavy. Tam už nás čekal průvodce, který nás provedl po jednotlivých pracovištích. Navštívili jsme kmenárnu, ve které se připravuje sklářský kmen, a jen ve stručnosti nám průvodce řekl, z čeho se připravuje, neboť přesné množství materiálu, kterým se dosahuje kvalita a barevnost skla, bylo a dosud je tajemstvím skláren. Pro výrobu foukaného skla jsou nezbytné formy. Ty se vyrábí ve formárně. Nejvíce dřevěné, které se vysoustruží podle šablony z bukového špalku do požadovaného tvaru. Při prvotním používání se uvnitř vytvoří zuhelnatělá krusta, ta v kombinaci s vodou a párou dodá sklu hladký povrch. Dřevěné formy se používají opakovaně, na rozdíl od jednorázových např. voskových či papírových. Srdcem sklárny je tavící pec sestavená ze šamotových cihel. Ta musí být rozpálená až na 1500⁰C, před pecí se teplota pohybuje kolem 40-50⁰C. Uvnitř jsou šamotové pánve, ze kterých si skláři nabírají na foukací píšťalu roztavený sklářský kmen, a z toho foukáním a vytvarováním ve formě vyrobí požadovaný tvar výrobku. Přemístí ho do speciálních pecí, kde se několik hodin vychlazuje. Vyfoukané lahve, vázy, skleničky a další výrobky putují do brusírny. Tady zkušení brusiči zdobí diamantovými kotouči různých průměrů nebo brusnými písky různých zrnitostí skleněný výrobek do finální podoby. A protože se při broušení používá voda, která vybroušený povrch nejen obrušuje, ale také čistí od zbytků obroušeného skla, pracují brusiči v gumácích a my se v brusírně prošli po mokré podlaze. Poslední dvě místnosti, které jsme navštívili, byly přeplněné výrobky, které se zde za posledních třicet let vyrobily. Sklárna byla založena v roce 1994 významnými českými skláři Petrem Novotným, Liborem Fafalou a Bořkem Šípkem. Vznikají zde jedinečné kusy užitkového i dekorativního skla, také ceny pro Thalii a Tour de France. Luxusní a exkluzivní sklo z Ajeta si objednávají galerie z celého světa. Sklárna, vybudovaná v bývalé zchátralé stodole, má používanými nástroji a nářadím (i dřevěnými přihrádkami s lístky zaměstnanců, které při příchodu a odchodů zasouvají po „píchačky“) atmosféru starých fabrik, neb v ručním sklářství se toho moc nemění.

Chutnou tečkou za prvním letošním putováním za skláři byl oběd ve sklářské krčmě. Od 1. dubna, kdy bude po zimní přestávce otevřena pro veřejnost, zde budou zvídaví návštěvníci pozorovat práci skláře, protože malá pec je přímo zde. Ti odvážní budou mít možnost fouknout si do sklářské píšťaly a zkusit si vytvarovat nějaký předmět.

V aprílovém počasí se ve sklárnách ohřálo 36 zájemců.

Magdalena Pujmanová

T. G. Masaryk a Václav Havel… prezidenti minulosti a přítomnosti

sobota 4. března 2023

T. G. Masaryk a Václav Havel… prezidenti minulosti a přítomnosti

V letošním roce jsme si v přímé volbě zvolili dalšího prezidenta a březen je měsíc, kdy si i v České Lípě u busty T. G. Masaryka připomínáme jeho výročí narození. Prezident minulosti T. G. Masaryk a prezident přítomnosti Václav Havel jsou často srovnávání a hledají se u nich společné a rozdílné rysy. Životní cesty obou jmenovaných mužů nebyly nikterak přímočaré. V jistých fázích jejich života málokdo předpokládal, že se stanou prezidenty. Masarykova role při vzniku ČSR se zdá být přímo nezastupitelná. Stejně jako role Václava Havla v dobách změn nejen roku 1989. Mají však tito dva muži přes rozdílnost věků a povah něco společného, a pokud ano, co je spojuje i odlišuje? A do jaké míry je jejich odkaz nosný nejenom v našich časech, nýbrž právě v těchto dnech? Na tyto a další otázky se pokusil odpovědět historik Ústavu pro studium totalitních režimů Mgr. Martin Tichý v přednášce T. G. Masaryk a Václav Havel… prezidenti minulosti a přítomnosti.

Rozdíl mezi oběma muži nacházíme už v rodinách, do kterých se narodili. Tomáš Masaryk, narozen 7. března 1850, pocházel z chudých poměrů. Jeho otec byl kočí, matka kuchařka v panských službách. Otcem Václava Havla, narozeného 5. října 1936 v Praze, byl bohatý stavební podnikatel, matka byla vystudovaná výtvarnice a módní návrhářka.

Rozdílné byly také jejich povahy. Masaryk byl fyzicky zdatný a sebevědomý. Rád diskutoval a dokázal snášet mnohdy velmi tvrdou kritiku. Václav Havel už v dětství získal přezdívku „chrobák“, a zřejmě i výchovou, a i vlastní zkušeností společenského pádu, po celý život působil nejistě, a i v prezidentském úřadě navenek nesměle.

Bystrý Masaryk studoval bez problémů, ale musel si na studie vydělávat doučováním synů z bohatých rodin. Tyhle starosti by Václav Havel jistě nemusel řešit, kdyby se v roce 1948 nezměnil režim a studium mu bylo umožněno.

Společná byla jejich vlastnost „jít proti proudu.“ Masaryk byl touto vlastností natolik znám, že mu byl i připisován provokativní článek v prvním čísle časopisu Čas z roku 1886. Autor v něm píše o češství, o úsilí Čechů projevovat se česky, zamýšlí se v něm nad postavením Čechů v rámci rakousko-uherské monarchie a otázkami komu máme vlastně důvěřovat, zda Rakousko-Uhersku či se přimknout „k ruskému dubisku“. Nepodepsaný kontroverzní článek, který vyvolal velký rozruch, byl připisován Masarykovi. Velmi nepříjemné reakce na článek jej poškodily, musel se bránit. V té době se také zabýval rukopisy, u kterých už i tehdy renomovaní historici (Jan Gebauer, Jaroslav Goll) připouštěli jejich nepravost, ovšem veřejné mínění bylo opačného názoru. Ta si pravost rukopisu nechtěla nechat vzít, spojovala je s národní hrdostí.

Václav Havel se do povědomí dostával v 60. letech minulého století. V roce 1963 byla uvedena jeho divadelní hra Zahradní slavnost. Jednalo se o významnou kulturní až společenskou událost, o které se hodně mluvilo a psalo, na kterou lidé chodili opakovaně a vždy v ní nalézali nové asociace a významy.

V roce 1968 se Václav Havel pustil do polemiky s Milanem Kunderou o významu Pražského jara. Zatímco Kundera viděl jedinečnost tohoto celonárodního vzplanutí v tom, že socialismus dostává lidskou tvář, radoval se nad znovuzavedenou svobodou slova a zabránění zvůle tajné policie, Havel pochvalu nad tímto, co bylo v civilizovaném světě naprostá samozřejmost, kritizoval a varoval před českým provincionalismem. Za to byl napadán a osočován, byl brán jako ten, který tomu nemůže rozumět, neboť pochází z buržoazních poměrů.

Masaryk vyrůstal v době silně rozšířeného antisemitismu. V případu Leopolda Hilsnera Masaryk kritizoval a stavěl se proti společenským projevům antisemitismu a obžalobě z rituální vraždy. Postavil se proti veřejnému mínění, byl zesměšňován, urážen, podezírán z toho, že od Židů dostává peníze. Jistou podobnost můžeme vnímat v případu kriminalizace členů skupiny Plastic People of the Universe. Komunistický režim i v tomto „příběhu“ v mediální rovině pracoval s předsudky. A právě takovéto kriminalizaci Václav Havel spolu s ostatními bránil. Stejně jako právo žít mimo režim, žít svobodně podle vlastních představ, mimo prostor oficiální kultury, naopak, prožívat vlastní témata v pararelně a nezávisle budovaných společenstvích. To totalitní systém nemohl přijmout, zejména ignorace systému ze strany mladých lidí byla režimem vnímána jako naprosto nepřípustná a režim neváhal tyto lidi pronásledovat a věznit, včetně těch, kteří měli odvahu se jich zastat.

Masaryk a Havel napsali několik knih, jejichž význam přesáhl hranice našeho státu a některé mají platnost dodnes. Ve Světové revoluci Masaryk popsal nejenom vlastní úsilí o vznik republiky, vyslovil v ní i přesvědčení, že svět se bude ubírat nadále demokratickou cestou. V tomto předpokladu se bohužel mýlil. Po přečtení Hitlerova Mého boje (Mein Kampf) upozornil nejen na zrůdnost Hitlerovy ideologie ale také na to, že Hitler je nebezpečný a zlý člověk. Stále aktuálním Masarykovým dílem zůstává třídílný svazek Rusko a Evropa. Havel v 70. letech napsal několik politicko-filozofických esejí, nejznámější a stále aktuální, po celém světě překládána je Moc bezmocných.

Zajímavá srovnání historika Mgr. Martina Tichého si přišlo poslechnout 22 zájemců.

Magdalena Pujmanová a Mgr. Martin Tichý

Rušná křižovatka mezi Budyšínem a Prahou

sobota 11. února 2023

Každou válku doprovází zločiny, týrání a mučení vojáků, zajatců, vězňů i civilních obyvatel.
V chaosu konců válek je později těžké objasňovat, dokazovat a potrestat viníky. Někdy se to podaří, v mnoha případech ne. Historik Radek Andonov nás na přednášce Rušná křižovatka dobrodruhů mezi Budyšínem a Prahou seznámil s válečnými zločiny páchanými na nejsevernějším pomezí Lužice a Čech na konci 2. světové války a osudech hlavních aktérů, kteří tyto zločiny páchali.

Bojové operace na konci 2. světové války na pomezí Lužice a Čech patří k nejméně známým operacím tohoto konfliktu. V průběhu bádaní po tomto tématu vycházela najevo značná brutalita vedení boje a zacházení s válečnými zajatci v posledních dnech 2. světové války. Dne 16. dubna 1945 začala tzv. berlínská operace, která měla za cíl překročit řeky Odru a Nisu a vyvrcholit dobytím Berlína. Řeku Nisu překročily sovětská 5. gardová armáda, 52. armáda a 2. polská armáda ve svazku 1. ukrajinského frontu. Operačním cílem v námi sledovaném sektoru bylo dosažení Labe a dobytí Drážďan. Mezi 17. a 20. dubnem 1945 docházelo k silným protiútokům německé 4. tankové armády, které vyvrcholily silným ohrožením levého křídla 1. ukrajinského frontu. V průběhu těchto bojů došlo k několika válečným zločinům, které nejsou až na dva případy doposud objasněny. Zmiňme šest případů, které by měli dostatečně ilustrovat uvedenou problematiku. Válečným zločinům na konci války v Sasku se věnoval Theodor Seidl ve své knize Kriegsverbrechen in Sachsen: Die vergessenen Toten von April /Mai 1945. My však zmíníme dva neznámé případy, ke kterým došlo na území tehdejší Sudetské župy. Téměř všechny případy vyjma jednoho mají jednu společnou okolnost, která stěžuje jejich objasnění, nejsou přesně zadatovány.

Dolní Poustevna 8.–18. dubna 1945

V samém závěru války pochopili nacisté, že bude nutné zahladit stopy po koncentračních táborech a jejich zločinech. K tomu měly sloužit tzv. pochody smrti. Hlavním účelem pochodů smrti byla postupná redukce vězňů z koncentračních táborů, kdy mělo při průchodu krajinou docházet k cíleným úmrtím a pohřbívání v terénu. Řada těchto pochodů není zdokumentována a některé nejsou vůbec známy. Jeden takový pochod prošel mezi 8. a 18. dubnem Dolní Poustevnou. Sedm vězňů se pokusilo o útěk, byli zadrženi a došlo k jejich popravě. Šest vězňů si muselo vykopat hrob na odlehlém lesním prostoru za Dolní Poustevnou a byli popraveni. Sedmý vězeň byl popraven u místní části Karlín. Doposud se nepodařilo objasnit, o jaké vězně šlo. V říjnu 1947 byla provedena exhumace a ohledání. Až na jeden případ byli všichni vězni vstřeleni do týlu. Všichni byli oblečeni do směsi civilního, vojenského a vězeňského oblečení. Někteří měli vojenské čepice, které by mohly ukazovat na to, že šlo polské či sovětské zajatce.

Niederkaina 22. dubna 1945

V průběhu bitvy o Budyšín byl 21. dubna 1945 dobyt opěrný bod v místním budyšínském vězení, který byl hájen dozorci, policisty a domobranou (Volkssturmem). Asi 400 zajatých příslušníků německé domobrany bylo odvedeno sovětskými vojáky do statku v nedaleké obci Niederkaina. Sověti se chovali podle očitých svědků k zajatcům slušně, ale po přiblížení německých jednotek k Budyšínu dne 22. dubna 1945, bylo 195 zajatců upáleno ve stodole, dalších 100 bylo údajně zastřeleno při útěku v okolí. Pachatelem byla neznámá jednotka Rudé armády. Na reliktech stodoly je dnes umístěna pamětní deska. Upálení příslušníků Volkssturmu v Niederkaině mělo dohru. Když se o popravě dozvěděl velitel pevnosti Budyšín plukovník Dieter Hoepke, tak nechal na svém bojovém stanovišti v zámku Ortenburg v odplatě popravit 14 sovětských zajatců a 2 dezertéry. Toto nebyl jediný případ!

Uhyst (Spreefurt) konec dubna 1945

V druhé polovině dubna 1945 bylo nedaleko města Uhyst (tehdy Spreefurt) umístěno stanoviště německého polního četnictva. Velitelem motorizované čety polního četnictva byl kapitán Walter Schäfer, který měl zajistit transport polských a sovětských zajatců do zajateckého tábora. Po údajném rozkazu od nadřízených došlo k popravě zajatců střelením do týlu. Při exhumaci v roce 1961 bylo na místě nalezeno 102 ostatků patřících zajatcům. Nedaleko bylo nalezeno 50 ostatků zastřelených údajných německých dezertérů.

Wuischke duben/květen 1945

Na přelomu dubna a května 1945 bylo na zámku v obci Wuischke soustředěno několik desítek polských a sovětských zajatců, kteří byli nahnáni do nedalekého lesa za obcí a popraveni polními četníky pod velením kapitána Schäfera. Při exhumaci v roce 1961 bylo v hromadném hrobě nalezeno 85 těl ve značném stupni rozkladu, 3 těla patřily ženám.

Horka (okres Kamenz) konec dubna, nebo 5. května 1945

Na konci dubna 1945 (v polské zprávě je uvedeno 5. května 1945) byla u obce Horka přepadena útočícími německými jednotkami kolona z evakuované polské polní nemocnice. Polští vojáci, kteří nestihli utéct, byli na místě pobíjeni. Ve třech hrobech nalezených Poláky 8. května 1945 se nacházelo 44 těl, která patřila 5 důstojníkům a 39 poddůstojníkům a vojákům. Bezpečně se podařilo identifikovat 19 mrtvých. Příčina smrti? Řada těl nesla stopy po mučení. Vyšetřující komise objevila při prohlídce těl propíchnuté oči, zlomené ruce, nohy a žebra, vyříznuté jazyky a mnoho dalších zranění způsobených mučením. Těla nesla stopy po popravě automatickými zbraněmi. V polské zprávě jsou jako pachatelé zmíněni příslušníci divize Brandenburg a údajná blíže neustanovená jednotka Vlasovců v síle pluku. V daném prostoru operovala protitanková brigáda Freie Ukraine pod velením plukovníka Petro Djačenka složená z ukrajinských dobrovolníků a doposud blíže neustanovený 7. pluk složený z východních dobrovolníků (složený ze dvou praporů - I. prapor – ruský, II. prapor – ukrajinský). Pachatelé poprav nebyli nikdy vypátráni, ale vše nasvědčuje tomu, že na masakru se podíleli východní dobrovolníci.

Česká Lípa – Dolní Libchava (?) 5.–6. května 1945

V obžalobě kapitána Waltera Schäfera a jeho mužů v roce 1961 byl zmíněn případ, kdy mělo polními četníky dojít 5., nebo 6. května 1945 k zastřelení 20 zahraničních dělníků na doposud blíže neustanoveném místě u České Lípy. V obžalobě je uvedeno, že k činu mělo dojít v nedalekém lese a povel k zastřelení měl vydat sám Schäfer. U Dolní Libchavy se nachází údajný ruský hromadný hrob, ve kterém by měli být pohřbeni zajatci z pochodu smrti z dubna 1945. I přes veškerou snahu několika místních badatelů se nepodařilo přesně zjistit okolnosti, které předcházely pohřbení údajných zajatců. Hromadný hrob se nachází na dosti neutěšeném místě, událost připomíná vysvětlující tabulka a vyleštěný kámen s nápisem: „NEZNÁMÝM OBĚTEM POCHODU SMRTI Z KVĚTNA 1945“. Okolnosti vzniku tohoto pietního místa nejsou známy, samotný nápis nekoresponduje s textem na tabulce. Určité vysvětlení by mohlo přinést další detailní bádání, a hlavně případná exhumace s ohledáním ostatků odborníky. Důležité vysvětlení by mohl přinést zjištění počtu pohřbených těl.

Závěrem k osudu hlavních aktérů

Plukovník Dietr Hoepke odjíždí na začátku května 1945 z Budyšína na do Sudet. Budyšín padne 8. května 1945 téměř bez boje. Podle několika svědků měla kolona štábu plukovníka Hoepkeho dojet do Žandova na Českolipsku, zde se měl převléknout do civilního oděvu. Jednomu ze svých mužů měl sdělit, že teď mu zbývá spáchat sebevraždu. Podle pobočníka se měl Hoepke zastřelit u Zákup. Po Hoepkem bylo vedeno pátrání orgány NDR a je veden stále jako nezvěstný.
Plukovník Djačenko a jeho muži se dostali do Děčína, kde byla ukrajinská protitanková brigáda rozpuštěna a jeho mužům byl dán rozkaz, aby se dostali na západ v menších skupinkách. Po skončení války je zmíněn pohyb většího počtu východních dobrovolníků a incidenty na Českolipsku a Děčínsku. Djačenko samotný prošel na západ a dožil v úctě v Kanadě. V Polsku je pro svou účast při potlačení varšavského povstání vnímán dosti kontroverzně, ačkoliv byl důstojníkem polské předválečné armády. Na Ukrajině se těší velké úctě.
Kapitán Schäfer byl rozsudkem lidového soudu NDR v Chotěbuzi z 19. dubna 1963, uznán vinným z válečných zločinů a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Pět jeho podřízených bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům 5–12 let odnětí svobody. Stíhání v případu zastřelení zahraničních dělníků v České Lípě bylo zastaveno pro údajný nedostatek důkazů. Při bližším pohledu na nalezené písemné odůvodnění rozsudku byla zjištěna řada rozporů. O případu vypovídal jeden z obviněných, ostatní vše popírali, soud se dále spokojil s vyjádřením české strany, že v okolí České Lípy se žádný hromadný hrob nenachází!

Vyprávění o válečných zločinech není veselé téma, ale je nutné si ho připomínat. Na přednášku přišlo 58 zájemců, mnozí s knihou Z Lobendavy směr Praha!, ve které Radek Andonov všechny své poznatky o válečných zločinech mezi Budyšínem a Prahou sepsal a kterou si od něj nechali podepsat.

Mgr. Radek Andonov

Bombardování Českolipska na konci 2. světové války

sobota 4. února 2023

Velké emoce vyvolal název přednášky Mgr. Michala Rádla Bombardování Českolipska sovětským letectvem v květnu 1945. Na facebookovém profilu reagovali lidé, kteří vzpomínali na vyprávění svých rodičů a prarodičů. Ti na obloze pozorovali letadla spojenců nebo sovětské armády. Jejich potomci jsou dodnes citliví na opačná tvrzení, navíc se do reakcí na upoutávku promítla i současná politická situace, negativně reagovali prorusky orientovaní zastánci současného válečného konfliktu na Ukrajině.

Historik a archivář Michal Rádl se událostmi druhé světové války zabývá dlouhodobě. Potvrdil správnost obou názorů: Českolipsko bylo bombardováno letectvem spojeneckým i sovětským. Dubnové bombardování spojenci postupně dohledává v českých archivech a teprve nedávno získal zprostředkovaně výpisy z ruských archivů, ze kterých lze vyčíst sice strohé ale velmi cenné informace o leteckých náletech na Českolipsku Sovětskou armádou. Další zdroje pak dohledal v dobových článcích periodik a ze zaznamenaných vzpomínek pamětníků.

Angloamerické nálety se uskutečnily 14. a 29. dubna (a zřejmě i 26.) Při prvním náletu padaly bomby na Českou Lípu a o život přišlo 12 lidí a 25 bylo zraněných.

29. 4. zasáhly pumy okolí Svárova, Obecní les, a hlavně ujíždějící vlak s cisternami, který mířil do Stružnice. Ten stál v době vyhlášení na českolipském hlavním nádraží. Před blížícími se letadly se snažil ujet do lesa u Dolní Libchavy. Dojel ale jen do zákrutu za řekou a u kamenného viaduktu byl zasažen a vzplál. Celá oblast se zahalila do černého dýmu a podle svědectví pana Křivánka byl „celý prostor dnešní zahrádkářské kolonie zamořen pohonnými hmotami a obyvatelé z okolí si je nabírali do nádob a odváželi na vozíkách“. O obětech na životech při této akci spojenců nejsou žádné zprávy.

Bombardování na samém konci války už nebylo zaměřené na strategické objekty, ale na kolony ustupujících německých jednotek. Němečtí vojáci měli po kapitulaci platné od 8. května zůstat na místě a čekat na odzbrojení československou a sovětskou armádou, ale toto nařízení nedodržovali, slučovali se do kolon a přes Úštecko a Litoměřicko odcházeli směrem na Rokycansko a Plzeňsko co nejrychleji do Bavorska.

V úterý 8. května, kdy už byla vyhlášena kapitulace Německa, se místo radování z konce války ozvaly na Českolipsku sirény a lidé odcházeli do krytů. Do bombardování bylo nasazeno 46 bombardérů Petljakov PE-2, které vzlétly celkem 101x a vystřídalo se na nich 53 leteckých posádek. Svrženo bylo celkem 62 tun pum nejen sovětských, ale také ukořistěných německých. Rádius sovětského letectva ještě tento den byl poměrně široký a zahrnoval oblast mezi Pirnou, Turnovem, Mladou Boleslaví, Mělníkem a Řípem. Nad Mimoní prolétly v půl páté odpoledne. Padající bomby vytvořily 75 kráterů, zcela zničily 8 domů, poškodily kostelní věž, faru a školu. Škody v té době činily cca 5 milionů korun. Přesný počet zemřelých není znám. V českolipském archivu bylo dohledáno 36 osob, na pamětní desce, která byla na mimoňském kině odhalena v roce 2015, se uvádí počet 40 obětí.

Hans Ulrich Rudel, významný německý letec, v té době pobýval na hradčanském letišti. Ve své knize Navzdory vzpomíná: „Když ti hoši budou dobře mířit, budou hrozné ztráty, protože jsme na sebe tak natěsnaní. Malý koberec bomb se snesl tři sta metrů od silnice, na které jsme se seřadili, přímo doprostřed města. Chudáci obyvatelé Mimoně!“

V České Lípě zazněly sirény toho dne dvakrát, ve 14 a 16.15 hodin. Bomby dopadly do dílen Vagonky, mezi vily na Kopečku před dům čp. 1235, před základní školu Dr. Tyrše, do parčíku před dnešní moderní vlakové nádraží a také před dnes už neexistující budovu starého překladiště, nedaleko zrušené pošty č. 5 na nádraží. Škody hlavně v železničních dílnách byly značné, jak ostatně dokazují nedávno nalezené fotografie zhotovené těsně po náletu. Lidský život si tato akce vyžádala asi jenom jeden, tak málo snad proto, že výroba ve vagonce byla zastavena a toto bombardování se jeví jako zcela zbytečné.

Tento den padaly bomby i v Horní Polici, v Žandově u slévárny a u koupaliště v Novém Boru.

I o den později se rozezněly sirény a zejména kolony ustupujících německých jednotek čelily zasahujícím pumám. Ten den vzlétlo 38 letounů, které vzlétly celkem čtyřiaosmdesátkrát s osmašedesáti tunami pum. Ty v našem regionu dopadly na kolonu v Dubé, kde byl letecký poplach vyhlášen 2x. V ní bylo zcela zničeno 18 domů a 54 poškozeno. Zřejmě omylem spadla bomba i v obci Vrchovany (původně byla mířena na Dubou). Letadla sovětské armády startovala na dvou letištích – Zagaň a Szprotawa. Sovětský voják, který tehdy sloužil v Zagani, později na 9. květen vzpomínal takto: „Vraťme se k událostem 9. května u nás v pluku. Vše se seběhlo neočekávaně. Ještě někdy kolem půlnoci se ze dvora domu, kde bydleli letci, ozvaly výstřely z pistolí, jež narušily ranní spánek. První, co si každý, kdo se probudil, myslel, jsme napadeni. Ti, kteří stříleli, nebyli ve tmě vidět. Zanedlouho se ozvala střelba z kulometů na letišti. Zdálo se, že se myšlenky o přepadení naplňují. Tento pocit ještě potvrzovala skutečnost, že se v našem prostoru působnosti občas objevovaly menší ozbrojené skupiny. Všichni jsme se rychle oblékli, vzali jsme si osobní zbraně a rozhodli se pokusit proniknout k letadlům. Tehdy střelba ještě zesílila o výkřiky: URÁ! Uslyšeli jsme přijíždět automobil. Nebylo pochyb, byli jsme přepadeni. Najednou jsem uslyšel známý hlas technika letadla Grigorije Pavlenka: Proč spíte? Vyhráli jsme! Došlo k tomu tak, že technici, kteří zůstali na letišti a pracovali v noci, aby opravili neletuschopné stroje, jako první uslyšeli o vítězství a tímto způsobem ho slavili. Nastalo jitro, žádné rozkazy do štábu pluku nepřišly ale i tak jsme se rozhodli zachovat běžný denní režim. Šli jsme na snídani do jídelny a odtud jsme se vypravili na letiště Zagaň očekávat rozkazy. Na rozkazy jsme nemuseli dlouho čekat. Dozorčí ze štábu předal rozkaz, aby se všichni příslušníci pluku vyrovnali u štábu divize. Ve formaci jsme připochodovali na místo, kde už stály další pluky. Zanedlouho přijel autem velitel divize plukovník Dobyš Už měl všechny informace o tom, co se dnes bude dít. Po krátkém shromáždění, kde nám všem popřál k vítězství, a popřál dobrého zdraví a hodně štěstí, nás seznámil s bojovými úkoly. Devátý květen se nakonec pro nás stal skutečným obyčejným pracovním dnem“.

Na přednášce jsme se dozvěděli pouze střípky těchto událostí. Stále se nacházejí dobové fotografie, ozývají se pamětníci, kteří vzpomínají na vlastní zážitky a vyprávění svých rodičů i prarodičů a poskytují fotografie, které po svých předcích nalézají. Zajímavé téma přilákalo 55 zájemců.

Magdalena Pujmanová, Mgr. Michal Rádl

Peripetiemi a serpentinami orální historie na Českolipsku

sobota 21. ledna 2023

Peripetiemi a serpentinami orální historie na Českolipsku

Orální historie je poměrně mladá kvalitativní výzkumná metoda používaná ve společenských vědách. Formou otázek získává výzkumník, který musí být dobrým posluchačem, v odpovědích pamětníků z řad elity, významných osobností i obyčejných lidí jejich osobní prožitky, individuální sdělení a vnímání událostí historických i každodenních. Je to věda založená na subjektivních pocitech, která příběhem doplňuje jinak strohá fakta písemných pramenů. Vznikla v USA v první polovině 20. století. Počátky české orální historie sahají do 60. let minulého století, významně se začala rozvíjet v 90. letech zásluhou zejména Miroslava Vaňka, který se zabýval sběrem příběhů lidí působících v disentu a také zaznamenával prožitky aktérů i obyčejných lidí při sametové revoluci. Pro náš region jsou významné sběry příběhů českého pohraničí historika Matěje Spurného a práce Barbory Spálové mapující religiozitu obyvatel Lužických hor.

V českolipském muzeu se nachází soubor karet, na kterých jsou přepsané rozhovory popisující počátky dělnického hnutí, útlak a vykořisťování pracujících (např. sklářů) nebo podobu protifašistického odboje na Českolipsku (např. popis schůze ve Cvikově, kde měl řečnit Konrád Henlein). Podle vyjádření bývalého ředitele muzea Břetislava Vojtíška byly tyto sběry nařízené OV KSČ. Jsou tendenční a ideologicky ovlivněné ale i ony jsou určitým pramenem poznání. Ve stejné době, tedy v době totality, vznikaly i další sběry pamětníků, zaznamenávali je např. kronikáři. Ti chodili za zejména starými lidmi a sepisovali jejich příběhy (např. Jiří Šukal v Holanech).

Tomáš Cidlina se orální historii věnuje více než deset let. Dosud se zabýval několika okruhy. Tím prvním byly zpovědi nejstarších lidí v regionu, kteří žili na Českolipsku ještě před válkou (většinou děti státních zaměstnanců). Zajímaly ho jejich vzpomínky na mobilizaci v roce 1938, stěhování do vnitrozemí, 2. světovou válku a poválečné období.

Další zpovídanou skupinou byli lidé, kteří na Českolipsko přišli po odsunu Němců. Většina těchto pamětníků sem přišla v dětském věku, sdělili tedy vzpomínky svoje, rodičů a toho co se v rodinách tradovalo.

Velmi zajímavý sběr vznikl v rámci příprav výstavy Adepte cechu Hubertova, která se v českolipském muzeu uskutečnila v roce 2013. Oslovení myslivci a hajní byli skvělí vypravěči a poskytli i několik příběhů myslivecké latiny. To byl zajímavý aspekt ve výzkumu, protože tímto se dotkl práce někdejších písmáků, kteří v 19. století sbírali a zapisovali lidovou slovesnost. Mezi oslovenými pamětníky byli i ti, kteří měli možnost vstupovat do vojenského prostoru Ralsko a popsali svoje zkušenosti s důstojníky i obyčejnými vojáky Sovětské armády.

V letech 2015-2016 oslovil Tomáš Cidlina muzikanty, kteří se pohybovali v českolipském big beatovém hnutí. Už dříve se tímto tématem zabýval učitel a novinář Milan Bárta, který v magazínu Lípa zveřejňoval rozhovory s těmito lidmi. Na přání několika lidí, kteří se v nezávislé kultuře v 60. a 70. letech minulého století pohybovali, vznikla kniha Českolipská satisfakce.

Velmi zajímavé vzpomínky jsou zaznamenány od odsunutých Němců. Ti se po válce v nové domovině začali sdružovat, dodnes vydávají časopis a od 90. let přijíždějí jednou za rok do České Lípy. Tomáš Cidlina nejdříve navštívil několik smíšených rodin. Citlivé téma česko-německých vztahů, kdy jejich předkové byli perzekvováni za války i po ní v nich však zanechalo pocit křivdy. Byli sdílní, ale na mikrofon mluvit nechtěli. Bývalí krajané byli naopak šťastní a byli rádi, že je o ně zájem. Vznikl tak nesmírně zajímavý sběr pamětí popisujících život německých rodin v předválečné České Lípě, divoký i organizovaný odsun v letech 1945 a 1946 a jejich další osudy v Německu. Výstupem tohoto bádání je kniha Leipsche, která vyšla v roce 2022 v českém i německém jazyce.

Průběžně se také Tomáš Cidlina zajímá o další fenomén Českolipska - těžbu uranu. Ta sem přivedla rodiny z celého bývalého Československa. Byli to lidé z řad inteligence, středních vrstev, také „nepřátelé státu“ a bývalí vězňové. Na Českolipsko se přestěhovaly rodiny obyčejných lidí za vidinou slušného výdělku a získání bytu, které se hojně stavěly a zcela změnily tvář zdejší krajiny, stejně jako těžní věže a těžbou zničená krajina. Jejich vyprávění je svérázné, mnohdy drsné, přesto velmi zajímavé.

Českolipsko zažilo v minulém století několik vln migrací. V roce 1938 odešlo mnoho Čechů, po válce byli odsunuti Němci, které nahradili Češi z vnitrozemí. Těžba uranu v 70. letech sem přivedla další vlnu lidí obyčejných i svérázných. Fenomén Českolipska je nutné doplnit i usazením se Sovětské armády do vojenského prostoru Ralsko. Po jejich odchodu se uskutečnila zatím poslední migrace – do opuštěných vojenských objektů se nastěhovali Volynští Češi. A to je další skupina, na kterou se v současnosti historik Tomáš Cidlina zaměřuje. I jejich vzpomínky mohou doplnit jinak mnohdy strohé (ale velmi potřebné) studie dějinných událostí našeho regionu.
Téma orální historie, doplněné čtenými ukázkami a zvukovými nahrávkami, přilákalo 30 zájemců.

Magdalena Pujmanová

Geoturistika v bývalém vojenském prostoru Ralska

sobota 07. ledna 2023

Na Českolipsku se nachází zajímavé přírodní území o rozloze 250 km², které dlouhá léta sloužilo pouze armádním účelům. Bývalý vojenský prostor Ralsko byl již v 18. století využíván jako vojenské cvičiště. Po roce 1938 ho z větší části zabrala německá armáda. Po 2. světové válce bylo odsud odsunuto německé obyvatelstvo, které zde žilo ve velké většině. A protože bylo rozhodnuto předat toto území Československé armádě, byli vystěhováni i Češi. Prázdné domy, statky i kostely chátraly tak, že se z nich časem staly ruiny, a stávaly se z nich cvičné cíle a dopadové střelnice. Do devadesátých let minulého století tady zaniklo 17 vesnic. V roce 1968 se zde usadila sovětská armáda. Po jejím odchodu v roce 1991 musela být provedena rozsáhlá sanace od munice, chemických látek a některé chátrající objekty musely být strženy. K přírodě se vracející území se stalo atraktivní pro přírodovědce, kteří zde začali provádět své průzkumy. Dlouho se debatovalo, jak tento prostor dále využívat. Nakonec bylo rozhodnuto vybudovat zde turistickou oblast. Z geologického, zoologického i botanického hlediska je toto území paradoxně jedinečné. Kdysi obdělávaná pole jsou dnes zarostlá lesy. V krajině se vyskytují skalní útvary, některé obsahující i důkazy o geologické minulosti, např. fosilie z dob svrchnokřídového moře. Při výstupech na jednotlivé kopce jsme obdarováni nezapomenutelnými výhledy do Ralské pahorkatiny. Cestou na ně můžeme narazit i na vzácné rostliny, např. divoké orchideje. Oblast je protknutá soustavou rybníků, nachází se zde kaňony, rašeliniště, štoly, ve kterých se těžila železná ruda a lomy, kde se lámal stavební kámen. Kolem hory Ralska a Vranovských skal vznikly přírodní rezervace, přírodní památkou jsou Meandry Ploučnice u Mimoně, přírodní rezervací Hradčanské rybníky a národní přírodní památkou jsou Jestřebské slatiny.

Od roku 2013 tento prostor využívá geoturisticky Geopark Ralsko. Ve svém mottu „Krajinou zaniklých obcí, železné rudy a pískovce bez bariér“ je shrnuto to nejdůležitější, o co se správci parku snaží. Jejich poslání vychází z Charty národních geoparků, které se staví šetrně k přírodě a kulturním hodnotám a chce posílit ekonomický rozvoj regionu založený na šetrné turistice a pozitivní prezentaci. Vytvořili spoustu programů, naučných stezek, pořádají festivaly, workshopy a semináře. Akce nabízejí široké veřejnosti a školám, které jich hojně využívají a se zkušenými průvodci se vydávají na výlety, na kterých jsou upozorňováni na zajímavosti, kolem kterých procházejí a kterých by si jinak ani nevšimli. Občas je i dovedou na místa, kam se turisté nedostanou. Takto mohou navštívit např. štoly pod Děvínem. V bývalém vojenském prostoru se nemusíme pohybovat jenom pěšky, jsou zde ideální podmínky pro cykloturistiku, bruslení a sjíždění na lodi. Velmi oblíbený je kroužek Geolovci. Ti se s průvodcem vydávají na výlety i do míst, do kterých se běžný návštěvník nedostane. Jak název napovídá, jsou to lovci, a proto jejich průvodci plánují trasy, na kterých si mohou „ulovit“ např. i fosilie nebo zajímavé minerály.

Zajímavou přednášku Petra Mužáka doplněnou krátkými dokumenty a ukázkami zkamenělin, navštívilo 59 zájemců. Mnohým se stala inspirací na jarní až podzimní výlety, na které se už teď těší.

Magdalena Pujmanová, Petr Mužák